Deník N

Ordinaci vyměnila za Agenta. Byli jsme děti s vymytými mozky, teď nás válcuje materiálno, říká herečka Cibulková

Herečka Klára Cibulková. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
Herečka Klára Cibulková. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
Deník N zajišťuje fotografie za podpory Megapixel.cz.

Herečka Klára Cibulková, ještě před časem jedna z hlavních postav nováckého seriálu, se svými kolegy ve Švandově divadle pravidelně otevírá téma kolaborace a toho, jak minulý režim dokázal rozkládat a likvidovat rodiny. Agent tzv. společenský je hra, na které by se děti ve školách mohly v dějepise učit o totalitě. A taky je to poslední hra, kterou viděl nedávno zesnulý kameraman Stanislav Milota. Cibulková a spol. totiž jeli Agenta zahrát jeho ženě Vlastě Chramostové přímo do ústavu, ve kterém žije.

Když jsem ve Švandově divadle viděla představení Agent tzv. společenský, říkala jsem si, co vás tak fascinuje na totalitě. Vaše hra je o rodině, kdy syn přijde domů a zeptá se otce, zda je pravda, že byl za totality agentem StB. Hodí na židli matčinu složku a matka, kterou hrajete vy, zjistí, že na ni byl její manžel jako mladý muž nasazen. A že tedy celý život žila ve lži…

Můj prvotní pocit je, že jsem na ten systém strašně naštvaná. Na to, co to provedlo s naší společností. Byla jsem dítě, které bylo od politiky drženo dál, nicméně můj otec kdysi dostal práci v Japonsku, a já jsem tím pádem ve svých deseti letech viděla, jak to taky může jinde vypadat. Když jsme tam tehdy přijeli, měla jsem pocit, že jsme v Disneylandu.

Ptala jste se své matky, proč je to v Československu tak jiné? 

Jasně že ano. Ptala jsem se a rodiče nám vysvětlovali, jak ten systém funguje. Táta byl v komunistické straně, protože chtěl zůstat u výzkumu na škole, nechtěl někam do fabriky. Děda měl škraloup, byl ředitelem gymnázia ve Znojmě, lingvista, který to v šedesátém osmém odnesl. Já jsem tyhle věci vnímala, ale konkrétně jsem se všechno dozvídala až zpětně. Došlo mi, že táta, který se po roce a půl vrátil z Japonska, tu nechtěl žít. Byl nervní. Pamatuju si, jak jsme těsně po jeho návratu šli s taťkou nakupovat do konzumu, ve kterém nic nebylo. Tenkrát byly v těchto obchodech prasklé igelitové pytlíky s mlékem, konzervy a prázdné pulty. Táta se rozjel s tím vozíkem kolem pokladny a řval, že tu nebude a že ho to tady strašně sere. Měl z toho návratu deprese.

Jak mi bylo deset jedenáct, tak jsme o tom moc nemluvili. Bylo evidentní, že všechny ty VUMLy a vojenská cvičení, které podstupoval, ho štvou a že žije životní kompromis. K tomu, abychom o tom mluvili, jsme se ale dostali až po revoluci, když to ruplo. Tehdy jsme spolu seděli na Moravě, byla tam rodinná sešlost, euforie, a táta si mě vzal stranou, že mi to chce vysvětlit: „Já ti to potřebuju říct dřív, než ti to řekne někdo jiný. Já jsem byl v komunistické straně, byl jsem v závodní organizaci, dělal jsem tyhle věci, protože jsem chtěl dělat vědecký výzkum a byl to kompromis.“ Pak mi říkal, že estébáci ho kontaktovali, ale že se toho nikdy aktivně neúčastnil, nebyl příznivec, ale zároveň byl součástí toho systému.

Dokázal odolat tlaku StB?

To ano. Když člověk vyjížděl ven, chtěli od něj informace o jiných lidech. Kontaktovali ho, ale dál to nešlo.

Pro vás je to tedy velmi osobní téma. Co se týče představení, máte pocit, že jsme pořád v totalitě? 

Mám pocit, že ano. Totalita zůstala součástí našeho myšlení. Ve čtrnácti letech jsem zjistila, že dějepis je jinak, literatura je jinak…

Občanská nauka je úplně jinak.

A mně to přišlo absurdní. V prváku jsme měli geniální učitelku literatury a angličtiny a ta v listopadu 1989 přinesla anglosaskou literaturu s tím, že odkládá osnovy. „Teď prostě budeme číst.“ A vy najednou zjistíte, že existuje Kerouac, Salinger, Kundera, Havel…

A ty věci jsou stále živé. Podívejte se právě na Milana Kunderu.

No právě. A totalita je pořád v myšlení lidí. Já se teď motám kolem školy, kde mám obě děcka, a systém vzdělávání se za těch třicet let příliš nezměnil. Na to, jaká jsme demokracie a rozvinutá ekonomika, jsme ve vzdělání totálně zaspali.

Klára Cibulková (44)

Po škole hrála v souboru CD 94, dnes působí především v pražském Švandově divadle. Mezi často hraná představení patří například Cry Baby Cry, Pankrác 45 a Agent, tzv.společenský. Diváci ji znají i z televizních obrazovek, například ze seriálů Kriminálka Anděl či Ordinace v růžové zahradě. Jejím manželem je herec Tomáš Pavelka, s nímž hraje právě v Agentovi manželskou dvojici.

V čem je váš Agent aktuální? 

Právě v tom, že to v sobě máme nedořešené. Je to nedořešené na úrovni rodin, osobních a intimních vztahů. Doteď se o tom ještě nemluvilo – a teď už se o tom nemluví. Protože je to staré a je zbytečné se k tomu vracet.

Takže ona tlustá čára za minulostí…

Ta udělat prostě nejde! Vždycky

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

V tomto okamžiku nejčtenější