Vše odměřeno, nalajnováno, označeno čísly a jmenovkami… V Anglii si při stanování moc jako v přírodě nepřijdete
Britský deník Ivana Kytky: Přes geografickou vzdálenost a železnou oponu nás s anglickými vrstevníky v mládí sem tam něco spojovalo. Například letní dovolená pod stanem. Zatímco jsme s rodiči v polovině 60. let v nablýskaném embéčku poznávali Malou a Velkou Fatru, Nízké a Vysoké Tatry, naše kamarádka Jill z Lancashire s rodiči vyrážela do Walesu: Snowdonie, Brecon Beacon Hills, případně Kambrické pohoří.
Část dovolené tehdy propršela nám i jim. Když přišla bouřka s průtrží mračen, hloubili jsme kolem stanu polní lopatkou stružku, aby ho neodnesla velká voda. A tak jsem se ve snaze poznat zemi, ze které reportuji, pokusil před třiceti lety na rodinnou tradici navázat. První léto jsme objížděli Anglii a Skotsko po kempech a se stanem.
To léto roku 1992 bylo však podle meteorologů vůbec nejdeštivější od chvíle, kdy začali srážky nad Britskými ostrovy zaznamenávat. Do vypůjčeného stanu střídavě kapalo a zatékalo, pod nohama čvachtalo. V Obanu, na malebném pobřeží západního Skotska, nakonec na přelomu července a srpna naši dovolenou ukončila silná bouře s prudkým deštěm.
Po osmi hodinách nepřetržité jízdy vysvitlo za Birminghamem sluníčko a všichni jsme si oddechli. Dalších třicet let jsme se pod stan odvážili vyrazit výhradně na jih, od 45. stupně severní šířky.
Nicméně když letos zdejší předpověď slibovala na ostrovní poměry přívětivých 25 stupňů Celsia, šly druhý červencový týden opatrnost a mé vlastní předsudky vůči anglickému létu stranou. Našel jsem
