Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Rval se, vrhal do „plamenných“ diskusí ve službách strany a komunistické ideologie. A když bylo třeba, odvolal

Jiří Hájek (1919–1994). Foto: ČTK
Jiří Hájek (1919–1994). Foto: ČTK

Seriál Česká inteligence 20. století: Patřil ke generaci, která dospěla za druhé světové války. Zdaleka nebyl jediným jejím členem, který se tehdy naučil, že za všechno je třeba bojovat. Dokázal si někdy později představit, že žít se dá taky jinak? Zdálo se, že jeho přirozeností je prát se, pořád znova a znova.

Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.

V pamětech, které Jiří Hájek (1919–1994) napsal a vydal v sedmdesátých letech, uvedl, že nebýt otcovy předčasné smrti, byl by se jeho život patrně vyvíjel jinak. Zdědil by po něm truhlářskou dílnu a v rodném Pacově by se stal příslušníkem maloměstské honorace. To by ho sotva zavedlo do řad komunistické strany, po roce 1948 by tedy neskončil mezi vítězi, ale mezi poraženými.

Osud však chtěl jinak. V jedenácti letech z něj udělal proletáře. S matkou se najednou ocitl v ubohém činžáku v pražské Libni. „Nad vším ležela základní otázka, co se s námi vlastně stalo, co bude dál. Jak je to vůbec zařízeno, že nám nikdo nepomůže a nikdo se o nás nestará.“ Měl štěstí jenom v tom, že matka se rozhodla obětovat se mu: její syn musí za každou cenu vystudovat.

Viděl se jako

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Česká inteligence

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější