Strach z uprchlíků vypovídá hlavně o nás samých, jak si představujeme vlastní společnost. Víme, že to jde i bez něj, říká historik
Historik Michal Frankl má na pět let práce nad hlavu. Získal největší evropský vědecký grant na svůj výzkum fenoménu uprchlictví ve 20. století ve střední Evropě. „Obecně se soudí, že se odtud spíš prchalo a odcházelo, ale ve 20. století jsme se vyrovnávali s uprchlíky v několika vlnách.“ Nachází spoustu paralel mezi současnými otázkami migrace a minulostí, vrací se k antisemitismu, který má v české společnosti hluboké kořeny, a na článku Ferdinanda Peroutky pak dokládá tíživou situaci po Mnichovu.
Během pěti let budete se svým mezinárodním týmem zkoumat společenské a politické aspekty fenoménu uprchlictví ve střední Evropě ve 20. století. Stal jste se téměř okamžitě terčem útoků „obvyklých podezřelých“: „Brusel nehorázně platí českého vědce, aby sem přivedl uprchlíky a destruoval Evropu.“ Počítám, že vás ty reakce příliš nepřekvapily, protože to není v historii nic nového pod sluncem.
Do jisté míry jsem to čekal, protože už v minulosti jsem občas dostával antisemitské dopisy, třeba po vystoupení v televizi. Nyní mě ale zarazila intenzita těchto reakcí – byly hodně emocionální a jako by tito lidé cítili pro své názory podporu. Naštěstí přišla a přichází i spousta pozitivních reakcí.
Je to nepříjemná, ale poučná zkušenost. Třeba tweet pana Ovčáčka očividně vychází z jakési teorie spiknutí: stačí zmínit Brusel a uprchlíky, a je z toho podvratná akce. Dávám velký pozor, abych se jako historik příliš nevyjadřoval k současné uprchlické problematice, abych netvrdil, že z historie lze přímo odvodit řešení současných problémů. Ty reakce jen potvrzují trivializaci diskursu o uprchlících a migraci.
Dotýkají se vás ty výpady osobně?
Snažím se to tak nebrat. Výkřiky, že mám krev na rukou, protože jako neomarxista sem přivádím teroristy, či rasistické argumenty o vrozené kriminalitě černošských migrantů těžko mohou být předmětem rozumné debaty. Ale na druhou stranu vidím, a to i z podepsaných mailů, že lidi imaginární i skutečná nebezpečí migrace trápí a že mají prostě strach. Strach je něco, co je třeba brát vážně, nezesměšňovat – je třeba argumentovat a ukazovat za tou masou údajných vetřelců skutečné lidi, s jejich vlastním osudem a rozhodováním.
Nacházíte v historii snadno paralely v rétorice odpůrců pomoci?
Ano. Uprchlíci jsou pokaždé trochu jiní, ale nenávistný jazyk je často podobný. To platí zejména pro konstrukci uprchlíka jako úhlavního nepřítele národa či civilizace, která je velmi blízká některým okamžikům v naší historii. Zatímco v první polovině 20. století byla zejména antisemitská, dnes je hlavně islamofobní.
Máte i konkrétní příklad?
Vidím například podobnosti argumentů proti muslimským uprchlíkům s kampaněmi proti Židům po první světové válce nebo ve 30. letech. Jsou to prý kriminálníci, nechtějí pracovat a chtějí se přiživovat, mají nebezpečnou kulturu a podvratný vliv na společnost. Židé byli prý komunisté, muslimové jsou teroristé.
Takový jazyk je nebezpečný, protože znemožňuje rozlišovat lidi podle skutečných potřeb a motivací jejich odchodu z původní země. Také je v něm znát silná tendence k návratu k etnicky založenému nacionalismu, o kterém bych v 90. letech naivně soudil, že v roce 2019 už bude dávno pryč, nebo bude marginální. Tohle totiž není jen odpor k tomu, co někdo může třeba vnímat jako přehnaný naivní multikulturalismus, ale návrat k národu na etnickém principu místo
