V roce 2034 zemřu, říká zenový mnich architektury Martin Rajniš
Jeho stavby se vrací k přírodě a k samotné podstatě architektury. Architekt Poštovny na Sněžce, Gullivera v pražském Doxu či několika rozhleden Martin Rajniš jejímu hledání zasvětil celý život. S Deníkem N se u příležitosti vydání monografie shrnující jeho dílo za posledních 20 let podělil nejen o svérázné názory na současné stavby, ale také o svůj pohled na smrt, svobodu, válku, ženy nebo meditaci. „Mám v hlavě stovky projektů. Je to, jako by mi v mozku létali motýli. Potřebuju je chytit a zvolna dostat na papír.“
V rozhovoru se dočtete:
- V čem je architektura jako pes.
- Co mají společného prasečák v Letech, koncentrák v Dachau a sídliště Červený Vrch.
- Proč by dům měl být především pěkný.
- A proč si někdy Martin Rajniš připadá jako kněz.
V knize Pětadvacet tisíc dnů vzpomínek jste před sedmi lety napsal, že jste si stanovil datum své smrti na rok 2034. Pořád s tím počítáte?
Ano. Vzhledem k tomu, co všechno se mi s výjimkou mozku a pravé ruky rozpadá, je to pro mě přijatelné. Mám na to i spočítané peníze. Prodal jsem akcie a dostal jsem za ně dluhopisy na dvacet let. Poslední z nich bude zaplacen v roce 2034. Ale pořád intenzivně pracuju a solidně vydělávám. Smrt pro mě není nic morbidního. V roce 1994 jsem byl se studenty v Indii a Pavel Štecha, můj životní kamarád, se kterým jsem sdílel jeden stan, mi říkal, ať se jdu podívat ven. Spali jsme vysoko v horách u jednoho ze tří pramenů Gangy a na břehu byl pohřeb. Všichni tam ale
