Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Moje máma problém s alkoholem zvládla tak, že mě to sráží na kolena, říká adiktoložka

Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Anna Volfová je adiktoložka, u Apolináře pomáhá ženám ze závislosti na alkoholu. Sama si zkušenost s alkoholismem zažila jako malá holka. Její matka Martina Vondrová, psychoterapeutka v hospicu, je abstinující alkoholička a sama říká, že svým dětem zničila dětství. Annu tahle zkušenost velmi ovlivnila v profesním životě, je schopná lépe pochopit své pacientky. Dcera Alexandra Vondry v rozhovoru pro Deník N popisuje, jak se kdysi zlobila na oba rodiče. Bylo to v době, kdy chtěla zpátky svůj „šťastný život“. Přinášíme rozhovory s oběma ženami.

Jen jsem sem přišla, cítila jsem okamžitě tíseň. Tady člověk nechce skončit. Vaše maminka se na tomto oddělení léčila ze závislosti na alkoholu, vy na stejném místě pracujete jako adiktoložka. Vaše matka mi o vás řekla: „Posrala jsem jí život, protože na mě, ožralou, celé dětství musela koukat.“ Jaká je vaše první asociace, když řeknu dětství?

Úžasné. Měla jsem úžasné dětství. Pro mě je mámina epizoda s pitím jen kus toho příběhu. Samozřejmě čím jsem starší, tím je to menší a vnímám hlavně to, jak jsme na sebe napojené, jak se máme rády a jak je máma úžasná. Jasně že byla období, zvlášť v pubertě a dospívání, kdy máminy problémy byly největší část toho příběhu.

Takže vás to formovalo.

Rozhodně. Ale na dětství jsem vždycky měla nádherné vzpomínky. Oba moji rodiče, ať jsou, jací jsou, nám udělali krásný život. Jako děti jsme žily ve Státech a já jsem tam tyhle problémy nevnímala. Nejkritičtější byla až fáze před nástupem do léčby, tedy období roku dvou, kdy mi bylo kolem jedenácti let.

Svou zkušenost využívám ve své profesi, když se mě na to ptají matky alkoholičky, které mají děti a bojí se, že to těm dětem taky posraly. Říkám jim: „Záleží na tom, co budete dělat od tohohle momentu dál. Jasně, něco jste udělaly, je to blbý, něco se stalo, je to těžký, ale každý den, každý okamžik se teď můžete rozhodnout a být se svými dětmi a být dobrá máma.“

Svůj příběh tedy pacientkám říkáte?

Otevřeně ho nesdílím, byť samozřejmě vzhledem k tomu, že se tu máma léčila, se drby šíří rychle. Ale otevřeně to v terapii nepoužívám. Spíš řeknu tuhle větu a vím, že jsem v souladu s tím, co říkám.

Jak konkrétně vás to zformovalo či zdeformovalo?

Určitě mě to nezdeformovalo, určitě mě to zformovalo. Z dnešního pohledu na tom vidím jenom pozitiva. Máma to zvládla naprosto na jedničku třikrát podtrženou, je neuvěřitelné, co se sebou dokázala udělat. Je to ale proto, že ona vždycky byla dobrý člověk. Nesmírně ji obdivuju. Zformovalo mě to tak, že dělám adiktologii. Jsem si toho naprosto vědoma.

Tedy jste se na základě toho, v čem jste vyrůstala, rozhodla, že chcete pomáhat lidem?

Vždycky jsem chtěla studovat psychologii a pomáhat lidem překonávat jejich problémy. A to, že to nakonec byla adiktologie, se rozhodlo náhodou. Nevzali mě na psychologii a tohle napadlo mámu. Měla jsem pocit, že to je něco, čemu bych mohla rozumět. I se svou osobní zkušeností. Dodalo mi to důvěru v sebe sama. Obor adiktologie obecně mě dnes naprosto fascinuje a už to mám oddělené od toho, že máma měla problémy s alkoholem.

Táta se to snažil řešit, i když blbě

Skoro se mi nechce věřit, že byste jako dítě neměla někdy vztek, v jakém stavu mámu vidíte. Že místo toho, abyste šly ven, tam leží opilá. Ona mi to takhle popisovala.

Ježiš,

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější