Poznám člověka, který chlastá. Jsem závislá jako oni, jen mám tu bestii pod kontrolou
Dobrý den, jsem Martina Vondrová a jsem léčená alkoholička, představuje se lidem žena, která před devatenácti lety přestala pít alkohol. Psychoterapeutka v litoměřickém hospicu a manželka Alexandra Vondry o sobě říká, že svým třem dětem zničila dětství. Dceru Annu Volfovou její alkoholismus ovlivnil natolik, že sama dnes pracuje jako adiktoložka. Ze závislosti pomáhá ženám na oddělení, kde z alkoholového pekla před devatenácti lety pomohli i její matce.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Deník N se sešel s každou ženou zvlášť. Martina Vondrová popsala, co ji k závislosti vedlo a jak bolestivá byla cesta zpět do života, a Anna na události nahlíží z perspektivy dcery, která v rodině alkoholičky vyrůstala.
Na co se v rozhovoru mimo jiné ptáme:
- V jaké rodině Martina Vondrová vyrůstala?
- Co ji dovedlo až do situace, kdy se kvůli závislosti na alkoholu chtěla zabít?
- Jak moc si je jistá, že se nevrátí k alkoholu?
- Nakolik její pití ovlivnilo děti a manžela Alexandra Vondru?
- Jak vnímá, že její dcera dnes pomáhá alkoholičkám dostat se ze závislosti na alkoholu?
- Omluvila se dětem za to, že jim zkazila dětství?
- Co by poradila alkoholičkám, které si zatím o odbornou pomoc neřekly?
Kdy jste začala pít? Jak se vyvíjel váš vztah k alkoholu?
Mezi prvním a druhým dítětem jsem začala pít denně – a to tak, že mi to už začalo dělat problémy. Alkoholismus si člověka najde a počká si na něj.
To zní zlověstně.
Ve smyslu pravděpodobného návyku jsem vlastně začala pít při úplně prvním napití.
Co to znamená?
Vyrůstala jsem v rodině, kde byl alkohol úplně běžnou potravinou. Bez ohledu na vzdělání. Matka byla učitelka, otec zvěrolékař. Já jsem dítě normalizace a to mě velmi silně formovalo.
Alkohol byl legitimní únik, bylo to všudypřítomné. Vyrůstala jsem ve světě, kde pít bylo normální. Pilo se z revolty. Celý týden všichni souhlasně pracovali pro blaho státu a o víkendu nesouhlasně pili. Vyprávěly se politické vtipy. A všichni potom se zbytkovým alkoholem zas odjížděli z víkendů do svých domovů.
Katarze na konci každého týdne.
Přesně tak. Týden co týden. Alkoholem se řešily veškeré vztahové neshody, alkohol provázel všechny tradiční svátky. Když jsem byla na základní škole a šla za mámou do sborovny, seděly tam paní učitelky, opravovaly sešity a před sebou měly každá dvojku vína.
Dačický pohár v hořčicové skleničce?
Jasně, Pražský výběr a podobně. Nechci to tím svádět na tu dobu, ale ono to tak bylo. Když je něco v prdeli, nalijeme si… Moje matka se těšila, jak se svou sestrou přijedou na chalupu a tam se prostě obě zboří.
Moje matka, byť se jí podařilo zemřít ve čtyřiceti a mně bylo v té době dvanáct, měla myslím silně