Národní muzeum není jen kulisou dějinných zvratů, jeho proměny nabízejí i vlastní výklad české historie
Seriál Přepište dějiny: V červenci se autoři podcastu třikrát vypravili do expozic Národního muzea a Národního památníku na Vítkově. Proto budou tento a příští díl trochu netradičně patřit nikoli přepisování dějin ve veřejném prostoru, ale právě tomu, jak si převážně moderní dějiny ve svém prostoru dnes také zpřítomňujeme skrze muzejní expozice.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Když před více než dvaceti lety vydal historik Karel Sklenář knihu Obraz vlasti, jednalo se o první ucelenější zpracování dějin Národního muzea. Do centra názvu postavil pojem „vlast“, čímž mimo jiné odkazoval na první oficiální název instituce a stejně tak na logiku pocitů „otců zakladatelů“. Představil tím dějiny respektované státní instituce, která během nyní již více než dvou staletí měnila nejen jména, ale i vlastníky, stejně jako obsah a vyznění prezentace svých sbírek.
Monumentální budova na vrcholu Václavského náměstí je symbolem – a sbírkovým předmětem tak trochu sama o sobě. Pod ní se ostatně odehrávalo mnoho z našich moderních dějin. Zde se pod svatým Václavem vyhlašuje Československo, zde se manifestuje po konci stanného práva v roce 1942, na muzeum se střílí v srpnu 1968 a sem přichází student Jan Palach se dvěma kbelíky benzinu v lednu 1969 a také zde na balkonu Melantrichu vystupuje během revoluce 1989 Václav Havel.
Muzeum je kulisou zlomů, které považujeme za klíčové pro naše dějiny (nejméně posledního) století. Jaké jsou však dějiny a jejich obraz v jeho aktuálním podání?
Mezi léty
