Bistro N: Víte, co je pehtran? Prozradí vám to potica, sladká královna s Kristovou svatozáří
Je to zavinuté, ale štrúdl to není; uprostřed to má díru, ale bábovka to není. Co je to? Kdo zná slovinskou kuchyni, zná i odpověď. A kdo ne, skrze tento díl Bistra N vede cesta – za poticou, slovinským národním pokladem. Je tak dobrá, že si ji Slovinci dokonce hýčkají zákonem, popisuje Magdalena Slezáková.
Nebudu vám lhát: kynuté těsto je můj arcinepřítel. Peču ráda, což o to, je to asi jediná alchymie, kterou ovládám. Tyglíky a baňky mi padaly za oběť už ve středoškolské laboratoři (a od té doby moje „šikovnost“ ještě nabrala na obrátkách), živly a planety obíhají kdesi daleko ode mě a do proměny kovů ve zlato jsem už tuplem nikdy nepronikla. Jediné zlato, které mi umí vyrůst pod rukama, je vypečená kůrka koláče.
Ale to zas roste utěšeně, i když poslední dobou ne tak často, jak bych si přála. Pečení pro mě vždycky byl báječný odpočinek, umí mi uklízet rozházené šuplíky v hlavě, jen si teď pro něj těžko hledám čas. A k tomu ta letní horka! Nevím, kteří teplomilci se v nich hrnou do roztápění trouby, každopádně já k nim rozhodně nepatřím.
Slovinská chlouba
Ovšem Bistro N je Bistro N – a potica je zas potica. Poprvé jsem ji ochutnala v létě 2004 na zahrádce jedné lublaňské kavárny. Po prvním roce na slovenistice byla má jazyková výbava poněkud rudimentární a zpitoměle jsem zírala na menu, kde stálo „potica pehtranka“. Že potica je asi nejproslulejší výtvor slovinských pekáren, jsem už věděla. Kynutá nádhera, která klame tělem, protože Čech v ní vidí bábovku a nečeká zavinutou náplň jako ze štrúdlu. Ale co je to, himbajs, ta pehtranka?
Napínat vás nebudu, pehtran je
