Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Výlety N: Dovolená v azovských vlnách! Po stopách okupantů, Leninů i zákeřných skluzavek

Ukrajinské samoobslužné lázně na Arabatské kose lemující poloostrov Krym ze strany Azovského moře. Dnes okupovaná Ruskem. Foto: Petra Procházková, Deník N
Ukrajinské samoobslužné lázně na Arabatské kose lemující poloostrov Krym ze strany Azovského moře. Dnes okupovaná Ruskem. Foto: Petra Procházková, Deník N

Pravda – je to tip na příští léto, zato opepřený o nějaké to dobrodružství, východní exotiku a pocit, že jsme pomohli Ukrajině v boji za nezávislost a odpoutání se od sovětské minulosti. Přitom si je možné takový výlet náramně užít. Ovšem když jsem ho realizovala naposledy, děti, které mne doprovázely, prohlásily, že již nikdy neopustí bezpečí Evropské unie. Kdo ví, třeba se v téhle eurozóně pravidel a svobod s Ukrajinou brzy potkáme.

Tyto prázdniny bych asi cestu k Azovskému moři ještě nedoporučovala. Ale buďme optimisty a věřme, že příští rok bude odminováno, okupanti vyhnáni a železnice nezůstane cílem ruských raket. Protože na Ukrajině se cestuje nejlépe, nejrychleji a nejbezpečněji právě vlakem. K moři zvláště.

Ukrajina je zemí vlaků. Nyní slouží především k evakuaci těch, kdo prchají před ruskými útoky. Ale brzy se vlakem bude na Ukrajině zase jezdit i na dovolenou k moři. Foto: Petra Procházková, Deník N

Azovské moře má řadu výhod. Tak především je na mnoha místech daleko od břehu stále mělké, a tak se hodí i pro neplavce či rodiny s dětmi. Zároveň však není nudné. Dokáže se pěkně zvlnit a utonout v něm je při troše nešikovnosti klidně možné. V neposlední řadě není tak slané, jak by se od moře čekalo, a tedy v případě krajní nouze, ztroskotání (dost nepravděpodobné), kocoviny či jiných potíží (už pravděpodobnější) se lze bez obav azovské vody trochu napít.

Azovské pobřeží je obyvateli Ukrajiny hojně využíváno k rekreaci, pokud tedy v něm není příliš mnoho min. Foto: Petra Procházková, Deník N

Cestu zvládne i matka s dětmi bez mužského doprovodu, ale mužům radím se připojit, neboť kromě slunění a stavění hradů z písku mohou v destinaci, kterou jsem před čtyřmi lety zvolila jako tu nejvhodnější pro naši rodinnou dovolenou, zažít skutečná dobrodružství.

My jsme se rozhodli pro variantu „úsporné“ dovolené. Kdo by nás následoval, nechť neočekává velký luxus, ale zase bude po zvýšení cen energií dostupná i těm, kteří si na Chorvatsko už neušetří.

Zastavila bych se podrobněji u dopravy. Pokud se jednou zase otevře nebe nad Ukrajinou, bude jistě možné letět do Oděsy. Já ale miluji vlak.

První úsek nevyžaduje přehršle logistického talentu. Stačí si koupit jízdenku na vlak do Košic. Pokud má člověk dostatek trpělivosti nebo kamaráda v Českých drahách (druhé možnosti jsme mohli využít my), dokáže až do Oděsy dojet za hubičku. Musí si ovšemnakoupit jízdenek několik – vlastně mnoho. Různé slevy v různých úsecích je třeba nakombinovat tak, aby výsledný součet byl co nejmenší. Když jsme pak ukázali průvodčímu naše svazky lístků, strašně se naštval.

Fyzicky přestoupit ale stačí v Košicích, pak v Čierne nad Tisou a pak v Čopu, kde už staví vlak mířící až do Oděsy. Za zmínku stojí především asi právě tento úsek poslední. Zvolíte-li si tzv. platzkartnyj vagon, zbytek dovolené se může ukázat jako šedivá nuda.

Platzkartové vozy jsou lahůdkou pro ty, kdo milují teplo bližního a navazování nových známostí. Foto: Petra Procházková

Něco k platzkartným vagonům. Mají svá pro i proti, jsou ale i jedinci, kteří žádné plusy na těchto typicky sovětských prostředcích určených k přepravě živých bytostí neshledávají.

Já ano. Skýtají vynikající možnost k navazování nových přátelství. Celkem 54 lůžek v jednom jediném ničím neodděleném prostoru sice zcela eliminuje jakékoli požadavky na intimitu, zato družba jásá. Když máte štěstí, přisedne si k vám někdo, kdo kromě samohonky veze i sádlo a kyselou okurku. Pak se dá alkoholická naléhavost, se kterou někteří přistupují k seznamování, vydržet snadněji. Stejně jako směsice zvuků, která platzkartové cestování provází. Od chrápání, mlaskání, šeptání těch, které neuspí ani pravidelné cvakání kol, chrchlání, zpěv, až po zvuky, jež s sebou nesou i pachové vjemy.

Čtyřiadvacet hodin, které trvá cesta z Čopu do Oděsy, se ale dá vydržet – a pak už je tu

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Svět

V tomto okamžiku nejčtenější