Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

bez názvu – Michael Třeštík tváří v tvář Marku Rothkovi

Mark Rothko v roce 1960 před obrazem “No. 7”. Foto: Regina Bogat. © 2005 Kate Rothko Prizel & Christopher Rothko, Bildrecht Vienna, 2019
Mark Rothko v roce 1960 před obrazem “No. 7”. Foto: Regina Bogat. © 2005 Kate Rothko Prizel & Christopher Rothko, Bildrecht Vienna, 2019

Sběratel umění, teoretik umění a spisovatel Michael Třeštík napsal knihu Max Schmitt na singlu, v níž popisuje své osobní zážitky s různými obrazy. Mezi jinými popsal svůj zážitek ze setkání s obrazem Marka Rothka, který se jmenuje „bez názvu“, byl namalován v roce 1964, je velký 205×193 cm a najít ho můžete v Centre Pompidou v Paříži.

Rezonance je přenos kmitů z jednoho tělesa na jiné. Podmínkou rezonance je schopnost druhého tělesa kmitat se stejnou frekvencí jako těleso první. Jestliže před domem drnčí nákladní auto, rozkmitají se vám třeba hrníčky v kredenci. Když auto zrychlí nebo zpomalí, změní se frekvence kmitů a drnčení hrníčků přestane, protože hrníčky měnit frekvenci nedovedou. Takhle to mám s obrazy Marka Rothka. Když je vidím, drnčím.

Obrazy Marka Rothka mám rád. Jeho barevné plochy jsou na krajích roztřepané nebo zvolna mizí jako doznívání tónu. Každý obraz zvlášť je akordem. Častěji mollovým, ale i mollový obraz se může změnit, některá barva na sítnici dozraje, trochu se posune a už je to v dur, plátno se začne napínat, že ho blindrám sotva udrží, a člověk vidí, co nikdy neviděl. A nebo ne tak silně, jen jako když Cikán přimáčkne prst na hmatník a má krásný čistý tón, ale pak se mu zalesknou oči a on prst malinko naklopí a ten tón nepatrně povyleze, jen tak, že to ještě dávno není s křížkem, ale už se v člověku všechno chvěje.

A nikdy se mi to neomrzí. Viděl jsem Rothkovu soubornou výstavu, šel jsem od obrazu k obrazu a pořád to znělo. Mám jeho velkou monografii, občas v ní listuju, zapomínám na čas a slyším chvíli tóny klavíru, pak si je podají housle nebo dívčí sbor a pak zase přejdou třeba do violoncell nebo do žesťů. Někdy jsou to jen dva tóny, někdy jich je víc a člověk za nimi slyší ještě i ty alikvotní – jako u klavíru, když se sešlápne pravý pedál.

Takhle Rothkovy obrazy vnímám, až sem jsem v těch nadsázkách ochotný jít, ale dál už ne, to už by na mne bylo moc. Jenže Rothko sám dál šel.

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Nezařazené

V tomto okamžiku nejčtenější