Když přišli poprvé, viděla jsem tu hrůzu v očích, říká Ruska, která pomáhá malým ukrajinským uprchlíkům
V centru pro děti ukrajinských uprchlíků na pražském Chodově pracují Ukrajinci, Češi i Rusové. Do Česka často odešli už dávno: nelíbilo se jim v jejich rodné zemi ani to, kam směřuje. Jakmile začala válka, pocítili potřebu něco dělat, nějak pomáhat. Enže byla kdysi v Rusku lékařkou, teď je tou, která má o všech malých „klientech“ uprchlického centra i jejich rodičích perfektní přehled.
Přes paní Enže, jak jí tu říkají, každé ráno projdou všichni návštěvníci adaptačního centra na pražském Chodově. Každého si pečlivě odškrtne v archu několika papírů hustě popsaných jmény odshora dolů. Chodí sem už přes sto čtyřicet dětí. Ona si je všechny pamatuje jménem.
Sedí za stolem těsně u vchodu do kancelářské budovy, která už více než měsíc slouží jako improvizovaná škola, školka i školní družina. Na všechny se usmívá, všechny vyslechne. Děti i ty, kteří je přivádí.
„Paní Enže, to je epicentrum dění,“ říká jeden z místních vychovatelů. „Já jsem jenom začátek,“ oponuje skromně Enže. Copatá dívka počká, až si ji Enže napíše. Pak přijde až k ní a ukazuje, co nakreslila. „To je nádhera, pojďte se taky podívat,“ vyzývá Enže všechny okolo. Pod rovně střiženou ofinou upírá na dívku pohled plný něhy a pochopení. Mohla by klidně být její babička; kdyby se na scénu díval někdo bez kontextu válečné reality, jistě by to tak i na první pohled odhadoval.
Zná se nejen s dětmi, ale i s jejich rodiči. Radí jim s praktickými věcmi, jako třeba s průkazkou, kterou je potřeba pro děti válečných uprchlíků zařídit. Přesně ví, od jakého věku ji musí mít a kam pro ni dojít. „S rodiči má největší kontakt paní Enže. Když je třeba něco komunikovat, jde to přes ni. Ona jim volá, dělá docházku pro ministerstvo školství,“ shrnuje jeden z vedoucích centra Matěj Šulc.
Místo prázdnin léto na útěku
Nechaly za sebou všechno, co zatím znaly. Prarodiče, kamarády, dětské pokoje nebo oblíbené hračky. Na pražském Chodově pro děti ukrajinských uprchlíků přes léto funguje adaptační centrum. Mají se v něm sžít s novým prostředím i jazykem a připravit se na září do českých školek a škol. Setkávají se tam jejich rodiče i vychovatelky a vychovatelé z Ukrajiny, Ruska nebo Česka. Deník N se do centra pravidelně vrací a mapuje jejich příběhy i život v jiné zemi.
Pomáhat se Enže rozhodla okamžitě. „Hned jsem
