Sokratovský myslitel Josef Šafařík značil cestu z úzkosti i pro Václava Havla
Letos uplynulo 30 let od smrti brněnského myslitele, který výrazně ovlivnil básníky a dramatiky kolem Václava Havla. Jakou moc mají svobodná slova, ale Josef Šafařík předváděl nám všem.
„Smění-li umělec nutnost za možnost, je to neklamné znamení, že pozbyl schopnost slova a svěřuje se pojmu. Pojem je precizace, mechanizace slova, pojem je dokonalé slovo, slovo bez rubáta, bez tepu a dechu. Slovo se rodí živé; pojem je produkt ‚syntetické výroby‘ po předchozí analýze, pitvě. Pojem je odpověď na otázku po smyslu slova, které ztrátou života ztratilo smysl. Slovo je na počátku; slovo je vtělení; pojem je konec slova, slovo s odumřelým tělem, proto pohyblivé jen na protézách definic. Slovo vzalo na sebe riziko živého, tj. smrtelnost, existenci, ‚zde a nyní‘, ale pojem chce existovat ‚vždy a všude‘ chce být nevyvratitelností formule dvě a dvě jsou čtyři, která je exaktní, věcná, univerzální za cenu, že mluví o ničem. Pojem chce platit věčně, mít moc nad věcmi, vše správně ‚analyzovat‘ a rozumět technickým způsobem.“ To je citát z eseje Josefa Šafaříka O rubatu čili vyznání, který u nás vyšel až v roce 1990 v brněné revue Proglas.
Taková slova v půli padesátých let (kdy byla napsána a kdy byl český jazyk zcela zdevastován, vyprázdněn a stal se jen pokorným invalidním sluhou vládnoucí ideologie) zářila a citlivé umělce oslňovala.
Umělá řeč, ptydepe, jak ji nazval bratr Václava Havla Ivan, byla po puči v roce 1948 násilně importována ze sovětského Ruska, a proto představovala živá Šafaříkova slova pro tehdejší mladou básnickou generaci