Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

„Vše, co jsem chtěl, už jsem sdělil. Páčko!“ vzkazuje spisovatel Pavel Kohout

Komunistickou stranu jsem chápal jako nejvhodnější nástroj k tomu, abychom se plánovitě dopracovali ke komunismu a byli si v něm všichni rovni a šťastni až „do smrti smrťoucí“. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
Komunistickou stranu jsem chápal jako nejvhodnější nástroj k tomu, abychom se plánovitě dopracovali ke komunismu a byli si v něm všichni rovni a šťastni až „do smrti smrťoucí“. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Spisovatel Pavel Kohout, který 20. července oslaví čtyřiadevadesáté narozeniny, napsal svou poslední knihu. O Letorostech samomluv říká, že vážil každé slovo a nemá potřebu cokoliv dodávat. O tom, jak se z mladého evangelíka stal nadšený komunista a prorežimní básník a z nadšeného komunisty disident, kterého nakonec totalitní moc vytlačila fyzicky za hranice Československa, vypráví v Deníku N. Mimo jiné líčí i okamžik, kdy s manželkou Jelenou vzali svého jezevčíka a andulku v kleci a navždy opustili domov.

„Máme se dobře jako bobr v kobře, než ho kobra pozře… – víš co? Najdi tam něco o zvířátkách, já nám naleju, jak se na Moravě zpívá ‚vínečka obě’, tobě rudé, sobě bílé, přiťukneme si na všechny ztracené i zbylé, vezmem se za ruce a budeme mlčet každý o něčem jiném… co? Ano, tak pro jistotu – páčko.“

Nakolik je pro vás důležitá poslední věta ve vaší knize?

Je zásadní, proto taky kniha končí slovem páčko. A je v ní celá kapitola, která se tak jmenuje. Před více než šedesáti lety mi vysvětlila jakási slečna Jelena, že je to „malé pa!“. Utkvělo mi jako výraz pro ne zcela úplné rozloučení. Ostatně ta dívka si mě před více než padesáti lety vzala a už nevrátila.

Bylo mi smutno, když jsem si vaši knihu přečetla. Je to jako literární nekrolog.

Je dost přesným odrazem toho, co jsem chtěl sdělit. Vážil jsem každé slovo. A víc už ze svého života komentovat nechci. Loučení a konce vůbec obvykle nedávají důvod k veselosti. I když tohle je konec dlouhého, až přímo přeplněného života. Při psaní jsem necítil nostalgii ani sentiment, spíš uklidnění, že už mám skoro všechno za sebou.

Za necelých čtrnáct dní vám bude devadesát čtyři let a tuto knihu avizujete jako svou poslední. Člověk má ale přece každý den nové vjemy, zážitky, myšlenky, které by do svého díla ještě doplňoval. Není to tak?

Ano, ještě mi může někdo drahý zemřít, anebo – jak jsem se toho při psaní románu Dejbůk tak lekl, že jsem jej přestal psát – mi rakety rozboří

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Literatura

Rozhovory

Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější