Deník N

Něco mezi domobranou, pomocnou stráží VB a kriminálníky. Venezuelská vražedná colectivos jsou „grázlokrati“ připravení umírat za Madura

Členové militantních skupin zvaných colectivos. Ty se považují za strážce Chávezovy a Madurovy socialistické revoluce a operují jako samozvaní a vládou tolerovaní strážci pořádku ve čtvrtích venezuelských měst. Oponenty jsou považovány za zločinecké gangy. Před prezidentským palácem Miraflores v Caracasu. Foto: Christian Veron, Reuters
Členové militantních skupin zvaných colectivos. Ty se považují za strážce Chávezovy a Madurovy socialistické revoluce a operují jako samozvaní a vládou tolerovaní strážci pořádku ve čtvrtích venezuelských měst. Oponenty jsou považovány za zločinecké gangy. Před prezidentským palácem Miraflores v Caracasu. Foto: Christian Veron, Reuters
Deník N zajišťuje fotografie za podpory Megapixel.cz.

Ještě za časů Huga Cháveze začaly v chudinských čtvrtích venezuelských měst vznikat takzvané colectivos. Ozbrojené skupinky, které v ulicích pomáhaly prosazovat socialistickou politiku. Dnes jsou prodlouženou rukou Madurova režimu, která trestá lokální odpůrce vlády. Výměnou za to jim dala diktatura zelenou při páchání trestné činnosti.

Jsou to kriminálníci, ale díky nim se v minulých dnech, kdy se většina Venezuely kvůli gigantickému výpadku v dodávkách elektřiny v noci ponořila do úplné do tmy, masivně nedrancovalo. Přitom obyvatelům především chudých čtvrtí, kterým se v karibské zemi říká barrios, kvůli diktatuře Nicoláse Madura už měsíce hlady kručí v břiše. Ale netroufnou si vyrazit za potravinami ani pod ochranou neproniknutelné temnoty. Ulice totiž ovládly colectivos.

Podsvětí jako spojenec revoluce

Tyto paramilitární skupiny mají původ v neformálních sousedských samosprávách, v Latinské Americe běžných. Obyvatelé jedné ulice se jednou za čas sejdou, aby se dohodli, kdo pro děti všech uspořádá slavnost Tří králů u Betléma, nebo aby společně sepsali dopis žádající starostu o opravu chodníků.

Tohoto sdružovacího zvyku využil i Hugo Chávez, když se v roce 1999 stal prezidentem, do kterého národ vkládal velké naděje. Mnohomluvný politik, který sliboval vlasti socialismus 21. století, měl štěstí, že se s jeho obdobím u moci kryl rekordní růst cen ropy, jíž má Venezuela největší známé zásoby na světě. Díky skvostným příjmům z těžby mohl spustit řadu štědrých sociálních programů, které v barrios uskutečňovaly právě zárodky dnešních colectivos. Chávezovi to dávalo šanci předvádět světu, jak jsou i obyvatelé těch nejchudších čtvrtí organickou součástí jím vedené revoluce.

Jenže veškerý idealismus končí, když si uvědomíme, že prověření kádři mohli trestat ty, kteří neprojevovali z režimu dostatečně velké nadšení, anebo ho snad i kritizovali. Jednoduše

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Latinská Amerika

Venezuelská krize

V tomto okamžiku nejčtenější