Deník N

Musíte Sevillu sprovodit ze světa, abyste si mohli vyměnit dres s Edenem Hazardem, motivoval slávisty Trpišovský

Jindřich Trpišovský, trenér fotbalistů Slavie, po postupu do čtvrtfinále Evropské ligy děkoval svým svěřencům i divákům. Foto: ČTK/Michal Kamaryt
Jindřich Trpišovský, trenér fotbalistů Slavie, po postupu do čtvrtfinále Evropské ligy děkoval svým svěřencům i divákům. Foto: ČTK/Michal Kamaryt

Užíval si dosud největší slávu svého fotbalového života. Jeho Slavia v nervydrásající odvetě osmifinále Evropské ligy vyhrála v pražském Edenu díky gólu v předposlední minutě prodloužení 4:3 nad FC Sevilla, pětinásobným vítězem této soutěže a tabulkově šestým nejlepším klubem na světě. Hlavní trenér červenobílých Jindřich Trpišovský předříkával po zápase fanouškům klubovou děkovačku a byl na vrcholu sportovního štěstí.

Poprvé ve svém životě začínal třiačtyřicetiletý kouč tiskovou konferenci ve tři čtvrtě na jednu v noci. Trvala stejně dlouho jako vítězné prodloužení – půl hodiny. Trpišovský zrušil hráčům ranní trénink a pozval je do Edenu až na pátečních 12:30. O půl hodiny později je čeká televizní přenos z losování čtvrtfinále Evropské ligy.

Do osudí se dostaly dva silné anglické kluby z Londýna FC Chelsea a FC Arsenal, další dva španělské celky FC Valencia a FC Villarreal, Benfica Lisabon,  SSC Neapol a Eintracht Frankfurt, který nečekaně vyřadil slavný Inter Milán. Elitní společnost.

Jak jste tenhle dosavadní největší úspěch své kariéry vnímal?

Bylo to krásný večer pro nás pro všechny, pro celý český fotbal. Říkali jsme si s klubovým šéfem Jaroslavem Tvrdíkem, že ve fotbale snad ani víc zažít nemůžeme. Myslím emočně. Dát vítězný gól ve 119. minutě proti Tribuně Sever šestému klubu světa, to je opravdový vrchol.

S čím jste do boje s tak těžkým soupeřem šli? Remíza 2:2 ze Španělska vypadala sice nadějně, ale FC Sevilla i tak zůstávala podle bookmakerů jasným postupovým favoritem.

Věděli jsme, že si nemůžeme tenhle zápas jen tak užít, ale že ho musíme pořádně odbojovat a odválčit. V tom byla naše jediná šance, jak se vyrovnat dovednostem silného soupeře. Hráči Sevilly jsou techničtější, dokonalejší, nebezpečnější v šestnáctce, ale my jsme měli větší srdce a touhu po úspěchu.

Jenže hned na začátku prodloužení jste dostali gól a prohrávali jste 2:3. To znamenalo dát zkušenému španělskému mužstvu dvě branky za pouhých dvaadvacet minut. Věřil jste v té chvíli vůbec ještě v postup?

Přiznávám, že to byl pro mě šok. Tu branku jsme totiž inkasovali v době, kdy jsme na konci základní doby a na začátku prodloužení začínali mít převahu. Proběhlo mi hlavou, že takový zápas nesmíme prohrát. Že by bylo dobré vyrovnat aspoň na 3:3. Je to najednou strašná rána, když víte, kolik toho v zápase naběháte, vracíte se z útoku do obrany, zdvojujete soupeře. Sevilla vlastně ani neměla tolik šancí, ale ze všeho, co se jí narodilo, jsme inkasovali. Snažili jsme se hráče burcovat, aby dali třetí gól – zkrátka aby neprohráli. Naše mužstvo ukázalo v závěru svou velkou vnitřní sílu. Dokázalo, že to není žádná fráze, že ti kluci skutečně drží pospolu, i když někteří z nich ne vždy mohou hrát a nastupovat v základní sestavě.

Vyrovnat se vám záhy díky Micku van Burenovi podařilo a pak přišel v poslední minutě ze skrumáže rozhodující gól. Co vás při něm napadlo?

Bylo vidět, že i soupeř je unavený, že někteří jeho hráči sotva pletou nohama.  A my jsme navíc měli na trávníku hned několik nových hráčů, co jsou schopní dát gól – Micka van Burena, Petera Olayinku, Michala Frydrycha. Přiznám se, že jsem měl v první chvíli strach. Jak jsem teď v české lize zvyklý na video, do poslední chvíle nevíte, jestli ten gól vůbec bude platit. Pak jsem ale viděl rozhodčího, jak ukazuje na půlku, že tedy branka platí. Tak jsem běžel za hráči radovat se s nimi u brány soupeře, byl jsem proto pořádně zadýchaný. Pak jsem se ale zase vracel rychle zpátky na lavičku, protože jsem si záhy uvědomil, že jsem mimo svou vymezenou trenérskou zónu. Už předtím jsem měl během zápasu několik konfliktů se čtvrtým rozhodčím. Říkal jsem si: třeba by nám vylosovali Chelsea a já bych to strávil na tribuně. Ovšem také jsme museli operativně reagovat na dění na hřišti, ještě nebyl konec, do konce zbývaly dvě tři minutky. Vím, že jsem musel Frýďu (Michala Frydrycha, pozn. aut.) stahovat z útoku do středu hřiště. Jenže v tak vypjaté chvíli už se na

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

V tomto okamžiku nejčtenější