Izrael střídá jednu vládu za druhou, na přístupu k Palestincům se ale nic nemění. Z jejich pohledu může být i hůř
Komentář Jakuba Záhory: Na začátku minulého týdne vyhlásil izraelský premiér Naftali Bennet plánované rozpuštění tamního parlamentu, což v řádech měsíců vyústí v nové volby, už páté v posledních třech letech. Pro řadu lidí je to zklamání, hovoří o konci nadějí na změnu politiky, zmaření šance na inkluzivnější styl vládnutí. Tento narativ je ale do velké míry v rozporu se skutečnými kroky odcházející vlády a ukazuje nepochopení hlubších proměn izraelské politiky a společnosti.
Pád současné vlády se předvídal od samého jejího zformování na jaře minulého roku: její členy a členky spojovala téměř výlučně snaha odstranit z premiérského křesla Benjamina Netanjahua, který pozici držel nejdéle v izraelské historii.
Mnoho liberálních komentátorů slavilo sestavení nové vlády jako odmítnutí Netanjahuova populistického a ve vzrůstající míře ne zcela demokratického stylu vládnutí. Poukazovali na to, že koalice představuje překonání mnoha ideologických příkopů: v jejích řadách seděli islamisté vedle židovských zastánkyň osad na Západním břehu i sociálních aktivistů. Vláda tak pro mnoho lidí představovala změnu po více než dekádě vlády Netanjahuova Likudu.
Nynější obraz „hroutící se koalice“ jakožto progresivní síly ale nebere v potaz kontinuitu izraelské