Výlety N: Chcete se dotknout nebe? Vystoupejte na Velikou Planinu a pokloňte se kravím králům
Poslední roky mi připadá, že kdo z mých přátel a příbuzných (copyright Králíček z navěky geniálního Milneho Medvídka Pú) nejezdí na dovolenou do Slovinska, ten jako by nebyl. A jsem tomu ráda. Dodnes ji nazývám svým druhým domovem – tu zemi, do níž jsem se kdysi dávno zamilovala natolik, že jsem šla její řeč a kulturu studovat i na univerzitu, spolu s hrstkou dalších odvážlivců anebo beznadějně romantických šílenců; dosaďte si dle libosti.
Po státnicích jsem sice v oboru nezůstala, ale to už jsem za sebou měla hezký kus života strávený tam, kde Alpy mají svou slunečnou stranu, kde v mlhách bloudí běsi básní a dějin, víno teče proudem a kde ještě nezapomněli, že jazyk může mít i své zvláštní číslo pro pár: já a ty, midva.
A já zas nezapomněla, jak je ve Slovinsku krásně. Jak jen bych mohla? Za ty roky jsem ho procestovala křížem krážem, od těch nejmenších vesniček až do dlážděných středů měst, seshora z hor až pod zem do krasových hlubin. Znám ho jako tlukot svého srdce.
Krása a bolest
Zapomeňte na slavnou a turisty zahlcenou Postojnu, mohla bych vám doporučit – jeďte místo toho do Škocjanských jeskyní, kde se zuby země rozevírají tak doširoka, že sotva dýcháte, protože z takové propasti může každým okamžikem prásknout Balrogův bič.
Místo moře hledejte o kousek dál na východ Hrastovlje a kostelík Svaté Trojice vyzdobený průvodem kostlivců: danse macabre, tanec mrtvých, tam kraluje báječně zachovalým středověkým nástěnným malbám, které sahají od podlahy až po strop. Nebo ještě o trochu víc na sever nádherný Štanjel, na kopci uhnízděné kamenné městečko jako z jiného světa. Žiče na východě a Kostanjevici na jihovýchodě, obojí někdejší kláštery, ze kterých jsou dnes kromě jiného ty nejfantastičtější výstavní síně pod širým nebem.
Jeďte na Prekmursko, do toho prazvláštního výběžku v sevření maďarské a chorvatské hranice, kde se mluví skvěle divným nářečím a pole mezi terasami vinic svítí oranžovými dýněmi, ze kterých se vyrábí ten nejlepší olej na světě.
Jeďte dolů na jih na Kočevsko, kde na vás kromě nekonečných hlubokých lesů (a medvědů) čeká i bolest slovinských dějin. Ať už v podobě dodnes dochované Báze 20 neboli partyzánské vesnice, kterou se fašistům nikdy nepodařilo vypátrat a zničit, tak v podobě toho, co pod Titovým velením posléze spáchali sami komunističtí partyzáni. O masových hrobech tisíců zmasakrovaných „kolaborantů“ se za Jugoslávie muselo mlčet a tabu padlo až po jejím rozpadu. Slovinci jim říkají zamolčana grobišča, zamlčená pohřebiště. A chodit dnes po těch místech, většinou označených jen prostým křížem a dřevěnou ohradou nad skalními průrvami a jámami v zemi, kam tenkrát na jaře a v létě 1945 naházeli tisíce těl bez života, se do člověka nesmazatelně zapíše.
Stříbro ve smaragdovém moři
To všechno bych vám mohla doporučit. A přece existuje ještě jiné místo, o kterém vám tu chci povědět; už proto, že se do letního oddechového seriálu hodí mnohem víc. Jmenuje se Velika Planina.
O slovinských Alpách se už popsaly stohy papíru a navíc je jistě mnozí z vás poznali na vlastní oči: Triglav, Bled, prameny Soči, kouzlo Bohinjského jezera. Ovce v horských průsmycích, chaty na skalních podložích, slunce a legenda o zlatorohém kamzíkovi – ne náhodou se jedno známé slovinské pivo jmenuje Zlatorog.
Ale já vás místo sklenice jakžtakž piva raději pozvu na výtečný jablečný mošt. Někam, kde to má do nejznámějších turistických destinací daleko. Na náhorní plošině v Kamnicko-Savinjských Alpách jsou stříbrné salaše rozeseté po zelených pastvinách jako korálky. Máte tam pocit, že stačí zvednout ruku a dotknete se nebe.
Davy turistů tam neproudí. Dokonce ani velké výpravy. Je to místo tak výsostně slovinské, jak jen může být – bývaly doby, kdy slovinština byla jazykem pastevců a rolníků, jazykem těch, o kterých velké dějiny většinou mlčí. Místo prosté, a přece v lecčems bohaté jako propracovaná krajka. Sem, do travnatého moře vysoko nad vesnicemi, vyháněli pastevci už od pozdního středověku jim svěřená stáda. A pak si mezi pasoucími se zvířaty stavěli jednoduché dřevěné příbytky, aby se ochránili před rozmary horského počasí.
Doteď platí, že když se blíží bouřka, jste jí na té široké pláni neskutečně blízko. A že když padne mlha,
