Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

„Můžeme je porazit jedině silou.“ Ukázka z knihy Venezuela: Rozklad ráje

Venezuela, kdysi jedna z nejbohatších zemí světa, se během dvaceti let pod nadvládou socialistů propadla mezi ty úplně nejchudší. Politický a sociální projekt založený Hugem Chávezem zkrachoval a dnes je Venezuela zemí s řadou problémů včetně zdevastované ekonomiky, rozbujelé kriminality, front na potraviny a nedostatku léků. Je to země, kde jde často o holé přežití. Eduard Freisler v nové knize Edice N Venezuela: Rozklad ráje zachytil venezuelskou krizi prostřednictvím strhujících lidských osudů. Našel zde ale i triumf a odolnost tváří v tvář mafiánskému režimu. Přečtěte si jednu z kapitol.

Knihu Venezuela: Rozklad ráje si můžete pořídit v našem e-shopu nebo ve všech dobrých knihkupectvích.

Skupina zhruba třiceti Venezuelanů snad všech věkových kategorií, nejrůznějších profesí a zájmů, namačkaných ve vchodu caracaské stanice metra Altamira, ustrnula kolektivní úzkostí. Skrýval jsem se s nimi za staženou roletou, kterou se nepodařilo dostat až úplně k zemi.

Skrze roletu k nám doléhala kakofonie divokého chaosu. V řevu motocyklů byla slyšet střelba z pušek, dělbuchy, nářek, nadávky.

Venku řádila Národní garda, která tam právě rozháněla demonstraci tisíců lidí.

Uvnitř vestibulu panovalo hrobové ticho. Muž ve středních letech oblečený do světlého obleku s kravatou najednou poklekl na svou kancelářskou tašku, aby do této vřavy nahlédl.

„Neriskujte. Zůstaňte tu s námi,“ vyzvala „kravaťáka“ šeptem žena ve středních letech oblečená do trička s nápisem „Fuerza!“ („síla“) a podobiznou Leopolda Lópeze, jednoho z vězněných opozičních lídrů.

V následujících letech se na tričkách budou objevovat portréty dalších pronásledovaných nebo v žalářích strádajících opozičních politiků. Mezi nimi například obličej Juana Requesense s heslem „Yo Me Niego A Rendirme“ („odmítám se vzdát“). Tento opoziční poslanec byl uvězněn za údajnou účast na neúspěšném atentátu na Nicoláse Madura ze srpna roku 2018. Den před svým dopadením Requesens na půdě Národního shromáždění pronesl emocionálně vypjatý projev, v němž mimo jiné padla ona slova, jež se stala jedním z mnoha mobilizačních provolání ulice proti socialistickému režimu.

Na jaře roku 2015 mi Juan ve své kanceláři s optimismem řekl, že se proti Madurovi brzy postaví celá ulice. „A v první linii budou matky, které do ulic vyžene nedostatek jídla,“ věštil tehdy teprve pětadvacetiletý politik.

Ve skupině lidí uvnitř metra jsem pár matek zpozoroval. V jejich výrazech se ale dal vyčíst jen strach, beznaděj a únava.

Foto: Rafael Hernández

Vedle ženy s Lópezovým portrétem se o zeď opírala žena ve středních letech s vlasy svázanými do culíku. „Jenom k nám přitáhnete pozornost, člověče,“ vyčetla muži s kravatou přiškrceným hlasem.

Dvě mladé dívky, kterým mohlo být nanejvýš dvacet let, vášnivě protestovaly. Až teď jsem si všiml, že jedna z nich má kabelku plnou kamení.

„Jen se podívejte, jak to tam vypadá. Jsme tu jako v pasti. Měli bychom odsud vypadnout,“ vyzvala ostatní ukrývající se lidi dívka oblečená do trička s nápisem „Vente“. Nápis odkazoval na hnutí Maríi Coriny Machado, nejpopulárnější opoziční političky země.

Ta sama na demonstraci na náměstí Altamira toho dne dorazila a začala skupině novinářů poskytovat rozhovory. Ve zkratce ubezpečila, že odpor vůči Madurovi je nezlomný a dny jeho vlády jsou sečteny. Ve chvíli, kdy na demonstranty znenadání udeřily stovky gardistů na motocyklech, ale Corina Machado doslova uprostřed věty naskočila na vlastní motorku a v nastalé panice odjela pryč; za jejím kvílejícím strojem se zvedla štiplavá oblaka spáleného paliva.

Před střílejícími gardisty se každý snažil najít jakýkoliv úkryt. Já sám jsem si vybral onen vchod do metra a teď jsem toho litoval. Jedinou možností, jak se odtud dostat ven, byla právě zablokovaná roleta. Za našimi zády byla mříž, za níž do tmavé hlubiny caracaského metra klesaly schody a rozbitý eskalátor. Vtom jeden z gardistů dovnitř vypálil petardu se slzným plynem.

S takzvanou bombou lacrimógena jsem už měl své zkušenosti. Jednoho pozdního nedělního odpoledne jsem cestou domů procházel čtvrtí Bello Monte, kde lidé pod bujnými tropickými stromy popíjeli kávu, čtveřice důchodců hrála partii domina a pár dětí se věnovalo baseballu – za míček jim stačily drobné kamínky a za pálky klacky.

Na samém konci ulice jsem zpozoroval ženu, před ústy si držela kapesník. Zprvu jsem jí nevěnoval pozornost, ukolébán pohodou čtvrti pohroužené do meditativní atmosféry, kterou jemnými konturami dokreslovalo zapadající tropické slunce se svou paletou teplého barevného spektra.

Žena svými trhavými pohyby do této uklidňující scenerie nezapadala. Byla poslem zlé předtuchy, která jako by nad obyvateli metropole, a to především v této části Caracasu nakloněné opozici, neustále visela.

Konečně jsem dešifroval její tíseň; prchala před neviditelným jedem, ten začal čtvrť prostupovat palčivým zápachem. Madurovi gardisté zpoza magistrály přes kanál Guaire protékající podél Bello Monte vrhali z katapultů bomby lacrimógenas. Ty obloukem dopadaly do zdejších ulic a parků, na hřiště, náměstí a bulváry.

Chtěl jsem pokračovat v chůzi, vtíravý zápach jsem vnímal jen jako závan zkaženého vzduchu přicházející od nějaké blízké skládky. Ty se v caracaských čtvrtích často hromadily i do výšky dospělého muže, odvoz odpadu totiž zcela zkolaboval.

Po pár metrech mi ale začaly slzet oči, v hrdle mě pálilo. Otočil jsem se a naskytl se mi úplně jiný pohled na ulici, jež se ještě před pár okamžiky koupala v rytmu lenivého nedělního odpoledne. Kavárna se vyprázdnila, stejně jako stoly s dominem. Jeden z nich zůstal převrácený, kousky domina rozsypané po zemi. Jeden ze starců se je snažil posbírat. Přecenil však svoje síly a nyní na všech čtyřech sípal, neschopen se nadechnout. Scénu dokresloval jekot dětí, které se ještě před chvíli škádlily v dovádivé družnosti během baseballového zápasu. Teď utíkaly jako hejno vyplašených ptáků do bezpečí.

Většina lidí se snažila dosáhnout vyšších poloh a běžela směrem do kopců čtvrti Valle Arriba. Přidal jsem se k nim s pocitem, že se jinak v oné neviditelné cloně jedu zalknu. Z několika domů vyšly ženy s lavory a kbelíky vody. Jedna z těchto samaritánek chlácholila muže ve středních letech. „Nebreč, však ona se vrátí,“ řekla mu s vlídným úsměvem. V kolektivním zmatku jsem nevěděl, zda žena mluví o ztracené lásce, nebo o ztracené svobodě. Podstatná jména mujer a libertad jsou totiž i ve španělštině obě ženského rodu.

Stříleli hlava nehlava

Jed tehdy deformoval tváře všude kolem mě. Nyní jsem tutéž proměnu obličejových rysů sledoval ve vchodu do metra Altamira – plyn je měnil v opuchlé grimasy připomínající rozteklé tropické ovoce. Skupina se začala dohadovat, jestli je lepší jedovaté výpary vydržet, nebo riskovat kulku od gardisty. Ten nadále se svým kolegou neúnavně kroužil kolem vstupu do stanice metra jako vyhladovělý dravý pták.

Většina zvolila druhou možnost. Skřípající roletu se podařilo vytáhnout dostatečně vysoko a malý dav lapající po dechu se překotně vyřítil ven.

Napůl oslepení plynem jsme se ocitli na mušce gardistů. Těm už se podařilo rozprášit demonstraci několika tisíc lidí. Ve vzduchu se vznášel toxický opar slzného plynu, v dálce hořel vrak automobilu, z něhož k nebi stoupal hustý černý dým. Ve vzduchu poletovaly odpadky z barikád, které gardisté svými motocykly rozcupovali. V této změti dýmu a odpadků jsem rozpoznal starého muže, jenž se jako omámený potácel směrem k centru. Na zádech měl krvavou šmouhu.

Kolem se neúnavně proháněli gardisté na motorkách. Vždy po dvou. Zatímco jeden řídil, druhý z dlouhé pušky po okolí rozséval perdigóny, broky, které způsobovaly vážná zranění. Jak jsem později zjistil, jeden z mých sousedů toho dne tímto způsobem přišel o oko. Gardisté stříleli hlava nehlava a jejich stroje kvílely v nevyzpytatelných záškubech brzdění a akcelerací.

Muž s kravatou se ujal vůdcovství naší rozhárané, zdeptané skupiny. Vyhlédl si blízkou alej stranou od hlavní ulice, skrytou za dvěma mangovníky. Skupina se tam ale ocitla doslova ve slepé uličce; nikde se nedalo skrýt, jako jediná spása se ukázaly dveře zasazené v poměrně širokém výklenku, kam se mohla vtěsnat zhruba pětice lidí. Nastala chvilková zběsilá tlačenice. O místo se rvalo nějakých patnáct lidí. Brzy ale mnozí seznali, že to musejí vzdát. Já sám jsem se ke dveřím přitiskl v těsné blízkosti kravaťáka, rozhodnut nikoho na své místo nepustit. Nakonec se nás do výklenku vměstnalo sedm.

Stále jsme jen těžko popadali dech, když vtom kravaťákův obličej zesinal. Na balkoně protilehlého činžáku jakýsi muž živě rozhazoval rukama. Jeho roztržitá gesta nám ve své naléhavosti najednou byla jasná: zdrhejte, blíží se k vám garda. A opravdu, v aleji zarachotily motocykly. Zvuk strojů sílil. Už jen nějakých pár metrů a gardisté nás objeví. Vtom ale zatarasené dveře povolily; za nimi stála žena oblečená do kuchyňské zástěry. Vpustila nás do domu a dveře za námi spěšně přibouchla.

Sevření zdrcené duše

V chladné chodbě domu jsme se zdrželi zhruba hodinu. Nikdo nemluvil, lidé s vytřeštěnými výrazy pomalu rozdýchávali právě prožitou úzkost. Přistoupil jsem ke kravaťákovi a zeptal se ho, jestli je v pořádku. Usmál se a začal se vyptávat na pozadí mého přízvuku.

Představil se jako Rafael Paredes. Bylo mu téměř padesát let a měl za sebou desítky takových pochodů. Nemohl jsem tušit, že se stane jedním z mých nejbližších přátel a jakýmsi průvodcem po krajině emocí této knihy.

Dohodli jsme se, že zajdeme do některé z klasických venezuelských pekáren, které slouží i jako kavárny. Na bulváru Francisca Mirandy jen o nějakého půl kilometru dál jsme našli prázdnou panaderii. Rafael objednal kávu marón, silný kofeinový nápoj jen s minimem mléka.

Nebyl schopen spočítat, kolikrát mu už slzotvorný plyn „pomačkal“ obličej, kolikrát si svá chodidla uchodil do puchýřů a kolikrát jeho srdce zažilo divoké zvraty mezi opojnou nadějí a pustou beznadějí.

„Troufám si tvrdit, že v posledních šesti sedmi letech na světě neexistují lidé, kteří toho na demonstracích za svobodu a demokracii nachodili tolik co my Venezuelané,“ pravil a oknem sledoval dění na ulici.

Byl jsem ve Venezuele během onoho výbušného léta 2017 jen pár týdnů, ale střety s gardisty jsem nezažil poprvé. Vybavila se mi scénka z podzemního parkoviště, kde jsem při jiném zátahu gardistů uvízl s jinou skupinou Venezuelanů. U vchodu do garáže se tehdy objevil motocykl, na němž seděli členové polovojenských jednotek známých pod jménem colectivos, obávané bandy vyděračů a zabijáků. Kdysi je na obranu revoluce vytvořil Hugo Chávez. Tyto dva vypjaté okamžiky ve stanici metra a v útrobách parkoviště mě stačily přivést na samou hranici mentální vyčerpanosti. Teď tu naproti mně seděl muž, který podobných střetů zažil desítky.

V panaderii jsme dlouho seděli úplně sami. Kdysi se tady v tuto polední hodinu nedalo najít jediné volné místo. Regály za barovým pultem teď až na pár plodů avokáda a několik lahví piva zely prázdnotou. Upoutala mě mechanická kasa jako vystřižená ze socialistických samoobsluh v bývalém Československu. Za ní stál vyhublý muž s nepřítomným výrazem upřeným na dění na bulváru Francisca Mirandy.

Měl jsem neodbytný pocit, že se muž za kasou právě prodral písečnou bouří. Do jeho „zaprášeného“ obličeje byla vtisknuta rezignace. Jako by se poddal prázdnotě a přišel o víru v lepší zítřky. Pokladník byl v sevření své zdrcené duše.

Rafael si povzdechl a napil se piva – lahev mu číšník přinesl v kbelíku naplněném ledem. „Obávám se, že zítra do ulic vyjde míň lidí, pozítří ještě méně a na konci léta bude po všem,“ hádal. „Ve chvíli, kdy v davu potkáš řadu přátel a známých, dojde ti, že je nás na ulici málo.“

Vyšli jsme opět na třídu Francisca Mirandy, která vypadala, jako by se tu právě konal karneval nebo pouliční býčí korida. Barikády takzvaného trancaza sestavené z nejrůznějších kusů nábytku, kmenů stromů a černých odpadkových pytlů se povalovaly po celém bulváru.

Došli jsme s Rafaelem až na samý konec třídy, k soše bojovníka za kubánskou svobodu Josého Martího, za níž už začíná Sabana Grande, pěší zóna Caracasu.

Za jednou z barikád jsem v blížícím se soumraku rozeznal zhruba stovku gardistů seskupených za štíty. Pár desítek lidí postávalo jen kousek od nich. Jejich obličeje na sobě nesly stopy zdlouhavého pouličního boje. Plynem opuchlé a tropickým sluncem osmahlé tváře vypovídaly o těžké únavě po celodenních střetech s těžkooděnci. Teď bylo po všem. Nikdo už nestřílel, nikdo už neházel plynové bomby, nikdo už nepouštěl proudy vody z obrněných vozů.

Odbila šestá hodina a tento dav ztrhaných, na první pohled odevzdaných Venezuelanů se dal do sborového zpěvu národní hymny, v níž se mimo jiné objevuje slovní spojení „pryč s okovy“. Zdánlivá poraženost protestujících se rázem změnila v pyšnou vyzývavost. A gardisté už věděli, že nazítří půjdou do akce znovu.

„Jdu v jeho stopách.“

Potlačení demonstrace na náměstí Altamira, kde bylo těžce zraněno sedm gardistů a bezpočet protestujících, bylo jedním z nejkrvavějších střetů onoho dramatického jara a léta roku 2017. Rafael Paredes měl pravdu. Koncem srpna pochody ustaly a do ulic se vrátil běžný život. Maduro tuto pět měsíců trvající pouliční vzpouru ustál. Gardisté, policisté a polovojenské jednotky pozabíjeli na 140 lidí, další tisíce si odnesly nejrůznější zranění, mnoho demonstrantů skončilo ve vězení, kde je čekala izolace, bití a mučení.

Na podzim onoho roku už demonstrace připomínaly jen graffiti portréty padlých na veřejných zdech. Kousek od mého bytu, v podchodu, který odděluje čtvrtě Las Mercedes a El Rosal, například kdosi namaloval obličej sedmadvacetiletého Miguela Castilla. Ze vzdálenosti nějakých sto metrů mu gardista prostřelil srdce, zatímco se mladík bavil se svými kamarády těsně před jedním z protestních pochodů.

Jeho sestra María Elena pak ještě celá léta trpěla duševním otřesem – bála se vyjít na ulici, lekal ji každý nečekaný zvuk. Dny proto trávila většinou doma, kde jí milovaného bratra připomínala řada věcí. Vzpomínka se postupně rozplývala, avšak María Elena se ji zoufale snažila udržet – například odmítala vyprat Miguelův baseballový dres, zápach potu jí totiž bratra „přivolával“.

Režim dělal vše pro to, aby se na tyto padlé rychle zapomnělo. Miguelův portrét ze zdi v průjezdu zmizel ještě toho roku. Podobně se Maduro zasadil o to, aby zašla i vzpomínka na snad nejznámějšího mučedníka protestů – teprve sedmnáctiletého Neomara Landera.

Jeho násilná smrt se odehrála jen dva kilometry od místa, kde byl zastřelen Miguel Castillo. Gardista Neomarovi roztrhl hruď, když ho trefil slzotvornou bombou. Režim tvrdil, že mladíkovi v rukou explodoval podomácku vyrobený minometný granát.

Caracas byl tehdy vizuálně ideologicky rozdělen. Západní část se slumy a starobylým centrem z dob koloniální Ameriky „patřila“ socialistům. Zdi byly plné portrétů Huga Cháveze, Fidela Castra, Ernesta Che Guevary, Karla Marxe a Nicoláse Madura. Po Chávezově smrti se na veřejných budovách v západním Caracasu a ve většině dalších měst začaly objevovat ony štětcem namalované oči.

Ve východní části města alespoň vizuálně dominovala opozice. Graffiti tu Madura označovala za vraha, drogového překupníka a mafiána. Právě zde se Neomarův portrét objevoval nejčastěji.

Režim se ale staral o to, aby Neomarova podobizna ze zdí a nároží vždy rychle zmizela. Maduro začal do opozičních čtvrtí vysílat brigády mužů a žen oblečených do rudých košil a triček se štětci a barvami. Skupiny za sebou nechávaly bílé, čerstvě natřené zdi.

Neomarova matka Zugeimar Armas se s tímto „vymazáváním historie“ nehodlala smířit. V den prvního výročí Neomarovy smrti připadající na 7. června jsem ji doprovodil do podjezdu ve čtvrti Chacao, kde její syn, známý svými riskantními výpady proti Madurovým gardám a policistům, zahynul. Zugeimar se tu rozhodla nasprejovat nové graffiti. Na zeď nastříkala následující vzkaz: „Neomar Lander, 7. 6., rok první.“

Zugeimar se v prvních měsících po synově úmrtí pokoušela jeho portréty chránit před vandalstvím a nabídnout i jakýsi emocionální kontrast. Maduro, onen rádoby dobrotivý vůdce, je monstrum, které na ulici střílí děti, vzkazovala. V podchodu jsme byli sami. Dny a týdny po Neomarově smrti se tu scházely stovky i tisíce lidí se svícemi, pokládali tu květiny a zpívali vlastenecké písně. Dnes tu Neomarova matka se svým žalem zůstala opuštěná.

Poprvé jsem ji potkal jedné pozdní noci v Las Mercedes pouhý měsíc po synově smrti. Přijela s manželem a tehdy dvanáctiletou dcerou Paolou. Usedli jsme do bistra na Avenida Principal, která čtvrť protíná. Kolem nás vládla černočerná tma, u našeho stolku se občas zastavilo hladové dítě nebo okolo projel černý pickup obávané policejní složky FAES. Státní televize mezitím opakovala několikahodinový projev Nicoláse Madura. Ten večer si vůdce na sebe navlékl černý oděv ve stylu zakladatele čínského komunismu Mao Ce-tunga. Zugeimar Madurovi, jehož ozbrojené složky jí zabily syna, nevěnovala pozornost. Její muž z vůdce nespouštěl oči plné nesmiřitelné nenávisti.

Foto: Rosalí Hernández

Každý z rodičů se se ztrátou syna vyrovnával po svém. Zatímco Zugeimar marně zadržovala slzy, jež jí každou chvíli hojně tekly po plných tvářích, Neomar senior mi po skončení projevu ukázal na svém mobilu fotografie syna a s ním natočená videa. V jednom z klipů bylo vidět, jak se Neomarovi podařilo podomácku vyrobeným Molotovovým koktejlem zapálit obrněný vůz.

„Věděla jsem, že to Neomar přehání a vystavuje se nebezpečí. Často mě ale odbyl s tím, že bojuje proti tyranii kvůli své mladší sestře, které chtěl dát šanci na lepší život,“ okomentovala záběry Zugeimar, viditelně otřesená tím, jak to nakonec skončilo. Vyčítala si, že nebyla na syna dostatečně přísná a nechala ho potulovat se ulicemi.

Jeho otec nabídl zcela odlišnou škálu emocí. V jeho vzpomínkách dominovala hrdost a úžas nad synovou odvahou. „Jdu v jeho stopách. Taky na gardisty házím Molotovovy koktejly a kamení. Můžeme je porazit jedině silou,“ vysvětloval s naléhavostí muže, který se nemůže dočkat nové konfrontace.

Neustále přitom vybíral ty „nejlepší“ snímky Neomara a jeho pouličních bojů. Zugeimar spočinula na svém muži unavenýma očima, v nichž se zračila tíseň. „Taky si koleduje,“ poznamenala rezignovaně. Oba je těšila hojná účast na protestech po Neomarově smrti; jeho oběť řadu lidí v davu inspirovala. Chlapcových portrétů však už ubývalo, revoluční brigády byly cílevědomé a pečlivé.

Nevydrželo ani graffiti, které vytvořila Zugeimar. Obránci revoluce zeď rychle přemalovali na bílo a artefakty Neomarova odporu jako podomácku vyrobený štít, kapuci a plynovou masku společně se svícemi, květinami a ručně napsanými vzkazy doslova zametli do odpadkových košů.

„Jméno mého syna už dávno překročilo veškeré bariéry a zdi. Je v srdcích milionů lidí,“ řekla mi Zugeimar, když jsem s ní pár dní poté kolem onoho místa projížděl.

V den druhého výročí chlapcovy smrti už Venezuela Zugeimar neuvidí; spolu s manželem a dcerou emigrují do Španělska. V souboji První matka versus Vůdce zvítězil Nicolás Maduro.

Nakonec se vrátil jako troska

Tropický Stalin, jak se Madurovi přezdívalo, v té době už dávno nastolil vládu teroru. Vyšetřovací zpráva OSN známá jako Report 411 to jen potvrzuje. Místy je psaná unylým úřednickým stylem, v jiné části znenadání udeří drastickými detaily a devastujícími závěry.

Byla to jedna z prvních nezávislých investigací Madurovy Venezuely na poli dodržování lidských práv. Zahrnovala období mezi lety 2014 a 2020. Report se dá shrnout následovně: Venezuelský prezident a jeho nejbližší spolupracovníci vydávali rozkazy a poskytovali prostředky pro arbitrární zatýkání, mučení, únosy a mimosoudní zabíjení a tím se dopouštěli zločinů proti lidskosti.

Co se za tímto úsudkem skrývá? Během let jsem od několika Venezuelanů slyšel, jak si pro ně státní teror přišel až na práh jejich domovů a co to obnášelo. Vyvstávaly mi před očima scény, v nichž se proplétaly obrazy zátahů československých estébáků, gestapa a mafiánských zabijáků.

Svůj příběh mi vyprávěl například pětatřicetiletý Daniel: „Jednoho dne si mě vytipovali na ulici, přistoupili ke mně a ke spánku mi přiložili pistoli. Nastoupil jsem s nimi do dodávky. Odjeli jsme kamsi za město, kde stál nějaký opuštěný sklad. Měl jsem pocit, že tam kdysi švadleny šily šaty. To mi dodalo trochu útěchy, moje vlastní žena kdysi měla doma šicí stroj a také šila. K téhle představě jsem se upnul.“

Daniel se mýlil. Madurovi agenti ho převezli do tajného mučicího centra. Začalo bití, agenti použili baseballové pálky, železné tyče, palice s hřeby. Dali mu rovněž igelitový pytel přes hlavu a pořádně ho utáhli. V mysli mu vyvstal obraz jeho ženy sedící v ranním slunečním světle za šicím strojem. Nevěděl jen, zda si výjev navodil sám, aby unikl bolesti a zděšení z toho, co ještě přijde, nebo ho začaly šálit vize způsobené nedostatkem kyslíku.

Mučitelé ho nezabili, Daniela ale čekaly nekonečné dny v cele. Nahý, bez světla, bez čerstvého vzduchu, bez záchodu. Uvědomoval si jediné: tohle je způsob, jak ho zlomit. Bili ho, několikrát znásilnili a mučili ho i tím, že s důvěrnou znalostí mluvili o jeho rodině. Nakonec se domů vrátil jako troska. Aktivní opoziční politice se už nikdy znovu nevěnoval.

Lidskoprávní organizace ve Venezuele evidovaly podobných případů tisíce. Vyšetřovatelé OSN doplnili, že mučení, bití a znásilňování se odehrávalo v „desítkách“ vojenských a policejních objektů a tajných skrýší.

Nicolás Maduro jednoduše přišel o voliče, u moci se mohl udržet už jen terorem. Únosy obyčejných Venezuelanů s tendencemi podporovat politickou opozici byly jen jedním z nástrojů vládní represe. Maduro rozséval teror i v chudinských čtvrtích, v někdejších baštách revoluce. Kdyby se totiž masivně vzbouřily slumy, těžko by obhajoval násilné potlačování „lidu“.

Volil proto prevenci a do potenciálně výbušných čtvrtí posílal členy už zmíněné speciální zásahové policejní jednotky FAES. Tu často tvořili odsouzení zločinci; práce v tomto policejním útvaru pro ně byla šancí dostat se z vězení a dosáhnout třeba i zrušení trestu. I proto se řada z nich činila a dělala to jediné, co jim šlo – zabíjeli.

Se zaměstnáváním těchto nejdrsnějších kriminálníků se režim nijak netajil. Radikální revolucionářka Iris Valera, šéfka venezuelských žalářů, do jednotek FAES s oblibou rekrutovala přímo ve věznicích. Často jí u toho asistoval štáb státní televize.

„Nicolás Maduro má prostě po ruce svá vlastní komanda smrti. Ta nasadí tam, kde potřebuje vyděsit,“ řekl mi s odkazem na FAES britský bezpečnostní analytik Phil Gunson z organizace International Crisis Group. Ve Venezuele žil a pracoval přes pětadvacet let.

FAES, založení v roce 2016, byli podle místní lidskoprávní organizace Penal Foro v letech 2014 až 2020 zodpovědní za nejméně pět tisíc zmařených životů. Venezuelany zneklidňoval už jen jejich příjezd v černých pickupech; členové komand byli oblečení od hlavy až k patě v černé, jen na zádech měli velkými bílými písmeny vyšité „FAES“.

Generálové v rytmu salsy

Ulice Caracasu a dalších venezuelských měst ale ani zdaleka nepřipomínaly ulice, v nichž vládne krutou rukou Tálibán. A v oněch letech ani ty kubánské, kde si lidé dávali pozor na jazyk a s nedůvěrou se dívali kolem po možných špiclech a příslušnících tajné policie.

Sami venezuelští revolucionáři nebyli zasmušilí, krutí muži s dlouhými plnovousy. Naopak, tvářili se šťastně, mluvili o víře v Ježíše Krista, o tvrdé práci pro blaho té či oné komunity a o harmonické společnosti, kterou jejich sociální a politický projekt podle nich vytvářel. Často se na svých mítincích dávali do tance a zpěvu.

Diosdado Cabello, druhý muž režimu, během svého pravidelného pětihodinového televizního programu Con el Mazo Dando (Praštit palicí) prokládal své historické výklady, sociální komentáře a ostrou, často vulgární kritiku opozice písněmi živých kapel. Do tance se v tu chvíli dávali všichni přítomní diváci včetně politických a vojenských špiček. Bylo zvláštní vidět generály a plukovníky v rytmu salsy.

Cabello zrovna velkým tanečníkem nebyl, vždy se spíš neohrabaně pohupoval. Naopak Nicolás Maduro se během svého pořadu Los Domingos con Maduro (Neděle s Madurem) často do vášnivého tance pustil. A to i v časech, kdy jeho ozbrojené složky na ulicích střílely demonstranty a tajná policie unášela politicky aktivní lidi, jako byl Daniel.

Strategie otočných hotelových dveří

Koncem roku 2018 jsem se telefonicky spojil se Zugeimar Armas. Svěřila se mi, že jedním z důvodů její emigrace byl nesnesitelný pocit, že Neomarova smrt se možná ukázala zbytečnou. Po celý rok 2018 Caracas ani další města nezažily žádné masivní protesty a Maduro v květnu obhájil svůj prezidentský mandát na dalších šest let. Jeho triumf ve zmanipulovaných volbách nebyl nikdo z opozice schopen zvrátit. Až na cacerolazo, protest, při němž obyvatelé Venezuely mlátí lžícemi do hrnců a pánví, nečelil vůdce žádnému odporu a v klidu si zajistil další léta u moci.

Venezuela je ale často popisována jako země emoční horské dráhy. Triumf, jenž je na dosah, se může rázem změnit v drtivou prohru. Krach dá na druhé straně nečekaně prostor novému vzepětí. Když už se v caracaských ulicích začalo na konci roku 2018 mluvit o diktatuře po vzoru Kuby Fidela Castra, objevil se na scéně do té doby zcela neznámý mladý politik.

Jmenoval se Juan Guaidó. Jeho závratný nástup do čela demoralizované, roztříštěné a tvrdě perzekvované opozice přitáhl do ulic statisíce lidí. Začalo období guaidómánie. Kamkoliv přijel, davy jeho příznivců zachvátila hysterie, začali jásat, vztahovat k němu ruce a doprovázet tohoto teprve pětatřicetiletého politika hlučným potleskem, výkřiky a skandováním jeho jména.

Guaidó byl totiž první z opozičních lídrů, který si dovolil něco v očích režimu neslýchaného. V lednu 2019 se coby předseda Národního shromáždění přímo na ulici prohlásil za dočasného prezidenta země. Madura označil za uzurpátora a slíbil do konce roku vypsat svobodné volby. Postavilo se za něj na šedesát zemí světa včetně USA, celé Evropské unie s Českou republikou, Japonska a Austrálie.

Foto: Rosalí Hernández

Zugeimar, stejně jako většina Venezuelanů, ze svého španělského exilu věřila, že konečně přišel okamžik konce Madurova režimu. Nalomenost její psychiky z předchozího roku byla ta tam. V davu statisíců totiž mimo jiné rozpoznala trička s portrétem svého syna a jemu připisované zvolání vyvěrající z jedné věty, kterou během svého krátkého života pronesl. Zugeimar ta slova vyslovila bez váhání, měla je vrytá hluboko do paměti: „Boj několika stojí za budoucnost mnoha.“

V davu lačnícím po Juanu Guaidóovi nechyběl ve svém tradičním letním saku Rafael Paredes. Jednoho jasného lednového rána, kdy se nad Caracasem objevila nekonečná modř blankytného nebe a ulice zalily proudy slunečního světla, mi zavolal.

„Je načase znovu rozhýbat nohy a rozpumpovat srdce,“ burácel do telefonu s obnovenou vírou v dobrý konec.

I Guaidóova rebelie ale ztroskotala. Kdysi statisícové davy se do několika měsíců smrštily jen na setkání pár stovek lidí. Řada jeho politických spojenců utekla do emigrace, jiní putovali do vězení. Maduro stovce z nich udělil v září 2020 milost. Byla to ale klasická strategie otočných hotelových dveří. Zatímco jeden disident vyšel ven, druhý mířil dovnitř.

Většina ze stovky prominentních vězňů i proto raději v zahraničním exilu zůstala. Protesty úplně utichly a následně je zcela pohřbila covidová pandemie. Maduro vyhlásil drastickou karanténu, a kdokoliv se bez vážného důvodu objevil na ulici, byl označen za biologického teroristu. Neupřesněný počet lidí skončil za ohrožování zdraví veřejnosti za mřížemi.

Venezuelská novinářka a držitelka Pulitzerovy ceny Lisseth Boon mi k tomu řekla: „Covid byl nejlepší věc, která se Madurovi mohla stát. Domácí pouliční odpor ustal a svět se začal zabývat sám sebou. Najednou byli všichni v ohrožení a Venezuela už byla jen jednou z mnoha tragédií.“

Knihu Venezuela: Rozklad ráje i další tituly z Edice N si můžete objednat v e-shopu Deníku N.

Denní přehledy aktuálních informací, výběr nejzajímavějších článků nebo celé články z vybraných témat. Aby vám během léta nic důležitého neuteklo, využijte možnosti odebírat newslettery Deníku N přímo do vašeho e-mailu. Odběr si jednoduše nastavíte ve vašem uživatelském účtu.

Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište na editori@denikn.cz.

Kontext N

V tomto okamžiku nejčtenější