Rok po tornádu: Jak v Mikulčicích nastal konec světa a zůstal strach z běsnění nebe
Ve čtvrtek 24. června 2021 se večerním Hodonínskem a Břeclavskem prohnalo tornádo. Ničilo domy, obracelo naruby životy a šest jich rovnou vzalo. Deník N přináší reportáž z Mikulčic, kde lidé od rána do večera opravují své domy, se strachem se dívají na oblohu a doufají, že jednou to bude celé za nimi.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
„Nejdřív jsem hledala psy,“ vzpomíná se zastřeným pohledem Jana Polachová a zády se opírá o béžovou kuchyňskou linku, na které leží láhev od piva, energy drink a odkapávač s nádobím. Když v osudný čtvrtek na konci června minulého roku odjela se dvěma dcerami na návštěvu ke známým, zavolala jí kamarádka a poplašeně se jí zeptala, jestli sleduje zprávy.
„Řekla mi, že u nás bylo tornádo. Říkám jí: ‚To si děláš srandu? Pilas?‘,“ popisuje třicátnice, která bez dětí vyrazila na cestu domů, kde ve tři hodiny ráno zjistila, že si kamarádka srandu nedělá. Dům našla bez oken a střechy, s rozmetaným interiérem, místo u garáže stála u hromady cihel.
Psy nakonec našla, tornádo je odneslo i s kotcem k sousedům. „Ráno jsem začala vyklízet, odklízet, pracovat. A od té doby jedu. Už rok,“ usmívá se unaveně a provází nás domem s novými okny, přes která je vidět rozestavěná garáž. „Včera jsme dávali nové dveře – tady jedny, tam druhé, dohromady čtvery,“ ukazuje prstem a je zřejmé, že z nich má radost.
Podobnou situaci už přitom zažila. Šedý dům s červeným plotem, jehož významná část nyní chybí, zdědila po babičce. A protože žije s dcerami sama, sama si ho také zrekonstruovala. „Oprava trvala dva roky, dali jsme ho relativně do kupy. Potom přišlo tornádo.“
Tentokrát na opravu nebyla sama, do zasažené oblasti se hned v prvních dnech po katastrofě rozjely stovky dobrovolníků z celé republiky. „Bez nich bychom byli úplně v prdeli, klobouk dolů. Vůbec jezdit nemuseli, a stejně tu byli,“ říká Polachová a popisuje příběh, jenž v podobných rysech prožili všichni, které tornádo potkalo – jak nechala dcery u rodičů a měsíc v rozpadlém domě bez elektřiny a vody bydlela a pracovala.
Teď už u rodičů přespává i ona, v jejím domě přebývají klempíři a pokrývači, kteří opravují střechy v širokém okolí. „Natrefili jsme na úplného debila,“ vysvětluje, proč budou muset nájemníci položit i její střechu znovu.
Tu novou, kterou vidíme na domě, pokrývač udělal špatně. „V srpnu musí komplet dolů,“ povzdychne si Jana, když jde po schodech na půdu. Tam v přítmí ukazuje na nedokonalosti: Řemeslník nedodělal střeše pořádný podklad a mezi posledními taškami a zdí zeje široká mezera.
„Je to nekonečné,“ vysloví nahlas myšlenku většiny tornádových obětí. Katastrofa, která přišla z nebe a převrátila jim domy i životy vzhůru nohama, jako by neměla konce. Peníze z darů pomalu docházejí. Polachová, která pracuje jako prodavačka, si novou střechu bude muset zaplatit sama.
„Na začátku to byl hlavně šok, ale ten opadl a zbyly jen starosti,“ říká s pohledem upřeným do země, když vychází před dům k hromadě betonových překladů a písku. Pak hlavu zvedne a pohlédne na mraky, kterých je dnes na modrém nebi jen málo. „Já i dcery se
