České řeky vypovídají o naší lehkomyslnosti. Ta nám však kupodivu může i prospívat
Dokážeme se poučit z historie, nebo jsme odsouzeni opakovat stejné chyby zas a zas? Pohled na osidlování českých záplavových oblastí příliš optimismu nepřináší. Ukazuje to aktuální studie vědců z České zemědělské univerzity. Data o chování našich předků říkají, že kolektivní paměť nepřesahuje 25 let.
Podle vědců z České zemědělské univerzity v Praze vydržel v minulém tisíciletí lidem strach z extrémních záplav pouze jednu až dvě generace. Tedy tak dlouho, dokud žili přímí účastníci neblahých událostí. Unikátní výzkum na pomezí přírodních a humanitních věd ovšem také naznačil možné důvody naší vrozené pošetilosti a mezi řádky nastolil řadu otázek o dynamice kulturní evoluce.
Snadno zapomínáme
Koncem devatenáctého století žila nemalá část elit v přesvědčení, že velkým válkám odzvonilo. Brachiální násilí a nekonečná destrukce zkrátka do osvíceného věku nepatří. Odrazy tohoto postoje můžeme dodnes vyčíst třeba z dobrodružných románů Julese Vernea.
Jak to skončilo, víme všichni. Jen co dozněly poslední salvy Velké války, nabyla celá generace názoru, že podobný masakr musel být v dějinách lidstva poslední. Místo toho ale přišla za dvacet let válka ještě ničivější… Jestli ze studia historie něco vyplývá, je to, kulantně řečeno, nepříliš vysoká efektivita kolektivní paměti.
Jak dlouhá ale kolektivní paměť vlastně je? A proč zůstává mezigenerační předávání zkušeností v tomto ohledu tak neefektivní, když si zároveň po tisíce let dokážeme předávat svaté texty, eposy nebo účetní knihy?
Co pamatuje komunita
Historická či kolektivní paměť představuje nesmírně zajímavý fenomén na pomezí neurobiologie, psychologie a sociologie. Není žádným tajemstvím, že lidské vzpomínky s časem blednou. Povodeň