Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

„Pořád nám říkají: Vzchop se.“ Proč se psychické zdraví mladých zhoršuje a jak moc to mají jiné než předchozí generace

Ilustrace: Petr Polák
Ilustrace: Petr Polák

Psychické zdraví mladých Čechů se zhoršuje. Odpověď na to, proč se tak děje, je ale mnohem složitější než pouhé poukázání na sociální sítě nebo tvrzení o křehčí generaci.

Pohledem zvenčí působí čtyřiadvacetiletý Jakub jako úspěšný mladý muž, kterému ke štěstí nic nechybí: dokončuje bakalářské studium architektury a na svém Instagramu sdílí usměvavá selfies, momentky z dovolené u moře nebo fotky, kde se objímá s kamarády.

Ve skutečnosti se ale už od nástupu na vysokou školu potýká s velkým stresem a často ho přepadávají smutky a úzkosti. „Nejvíc mě trápí množství práce, které po nás ve škole vyžadují,“ vysvětluje Jakub. „V prváku jsem třeba kvůli množství úkolů chodil spát ve tři v noci a v sedm zase vstával do školy, kde jsem byl až do večera,“ líčí student a připouští, že doplácí i na svou poctivost a na to, že neumí věci odbýt.

Brzy si začal všímat, že si na něm nekončící dřina vybírá svou daň. „Ta práce mě dokáže izolovat od lidí, které mám rád, což velmi špatně snáším. Vyděsilo mě, že se začali ztrácet z mého života. Taky jsem začal zanedbávat životosprávu, což se projevilo nejen na mé psychice, ale i na váze. Za první rok na škole jsem přibral deset kilo,“ popisuje Jakub sklíčeně. Klišé, že vysokoškolská léta jsou nejlepším obdobím života, pro něj neplatí.

Asi nejvíc ho zatím zasáhlo, že se mu kvůli velkému zápřahu ve škole rozpadl jeho do té doby nejvážnější vztah. „Bývalému příteli jsem se snažil věnovat o víkendech, kdy jsem za ním jezdil domů. Trápilo mě, že jsem s ním chtěl trávit čas, ale zároveň jsem se musel učit. Tak jsme měli přes den společný program a v noci jsem pracoval. Nevydrželo to,“ vzpomíná s hořkostí v hlase Jakub. Stejně starý přítel, který už nestudoval, mu tehdy vyčetl, že na něj přenášel svůj stres ze školy. „V tu chvíli jsem to neuměl jinak vyřešit,“ vysvětluje mladý muž.

Z celé záležitosti si odnesl poměrně citelný strach, že zůstane sám. Přiznává, že si není jistý, zda chce ve škole pokračovat dál a stát se architektem. Ví ale, že rodiče očekávají, že dostuduje, protože titul z dobré školy považují za vstupenku do úspěšného a spokojeného života. „Milionkrát radši bych ale vydělával méně peněz a měl čas na své blízké, než abych žil jen prací,“ konstatuje Jakub.

Až do letošního roku čekal, jestli pocity strachu a úzkosti vyšumí samy – třeba s úbytkem učiva. „Pak se mi rozpadl další vztah, byť krátkodobější, ale strašně mě to vzalo. Byl to impulz, abych začal své stavy řešit,“ svěřuje se mladík.

Jelikož nechtěl přidělávat starosti rodičům, obrátil se s prosbou o pomoc na novináře Filipa Titlbacha. Ten ho nasměroval na Terapeutický přístav, kde se lidem věnují terapeuti v zácviku za příznivější cenu, než je obvyklé. „Na konzultaci jsme rozebrali, co mě trápí, a teď jsem na čekací listině. Pokud nebudu mít akutní problémy, do podzimu by se měl rozjet cyklus terapií,“ popisuje. Ačkoliv se zatím ocitl „v čekárně“, cítí úlevu. „Hlavní je, že jsem se rozhodl udělat první krok. Věřím, že se to dá změnit,“ dodává Jakub.

Řada psychických obtíží mladých se zhoršila během vrcholů koronavirové pandemie, kdy izolace, strach a stres udělaly své. Zdroj: Adobe Stock

Jeho potíže nejsou ojedinělé. Data i zkušenosti odborníků ukazují, že počet mladých, kteří vyhledávají pomoc kvůli svému psychickému zdraví, roste a vážnost jejich problémů se stupňuje.

Přesná čísla nejsou snadno dostupná a mnoho statistik odráží spíše kapacitu, kterou jsou zdravotníci a odborníci ročně schopní odbavit, než skutečný počet mladých, kteří potřebují pomoc. O situaci vypovídá i doba čekání na pomoc.

„Orientačně lze říci, že lidé, kteří před rokem čekali na hospitalizaci dva měsíce, mohou dnes čekat půl roku. Ve většině ambulancí je dnes standardní čekat i tři čtvrtě roku až rok,“ vysvětloval nedávno v rozhovoru pro Deník N primář havlíčkobrodské psychiatrické nemocnice a předseda Asociace dětské a dorostové psychiatrie Tomáš Havelka. Kapacitní stav psychiatrické pomoci pro mladé v Česku se podle něj dá jednoduše popsat jako „katastrofální“.

Jeho kolega a šéf Dětské psychiatrické kliniky ve Fakultní nemocnici Motol profesor Michal Hrdlička před časem v Senátu prezentoval jiné znepokojivé údaje. Mezi lety 1995 a 1999 v Motole hospitalizovali po sebevražedném pokusu

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Psychologie

Rodina a vztahy

Speciál N < 25

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější