Deník N

Proč budou Slováci (možná) mít v čele státu Čaputovou a my máme Zemana

Už teď je ten rozdíl dost patrný. A co teprve zvolí-li Slováci prezidentkou Čaputovou? Na snímku prezident Miloš Zeman se svým slovenským protějškem Andrejem Kiskou. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
Už teď je ten rozdíl dost patrný. A co teprve zvolí-li Slováci prezidentkou Čaputovou? Na snímku prezident Miloš Zeman se svým slovenským protějškem Andrejem Kiskou. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Komentář Petra Janyšky: Slovensko znovu překvapuje. Na jednu stranu to je země, jejíž politické špičky se setkávaly s mafií. Kde policie více než rok po vraždě novináře nebyla s to odhalit viníky. Odkud jsou slyšet všelijaké provinční hlasy zahleděné do minula. Na druhou stranu si tam obyvatelé zvolili prezidentem člověka, který svými slušnými, pevnými a proevropskými postoji vrátil Slovensku mezinárodní důstojnost. Kéž bychom takového měli, slyším od mnoha Čechů.

A pokračujme: Slovensko je země, kde se nedávno obyvatelstvo masivně vzepřelo mafiánským způsobům. Která si za premiérování Vladimíra Mečiara zjevně vytvořila silné protilátky, což nás Čechy možná teprve čeká, a vygenerovala slušnou občanskou společnost. Země, která už kolik let používá jako většina Evropy euro a nemá s ním problémy.

A teď přináší další překvapení: velkou šanci na zvolení do čela státu pro ženu, která byla do této doby prakticky neznámá, která patří k malé straně, a která je lidská, nepadají z ní „píárové“ slogany, je liberální, otevřeně proevropská.

Z celé kampaně Zuzany Čaputové by se nám velmi hodily tři věci – které zatím nemáme:

1. Strategické myšlení: Mistrík odstoupil

Obdivuhodný, v České republice nevídaný krok Roberta Mistríka, který se ještě nedávno ucházel o prezidentský post. Cílil na prakticky stejné voličstvo jako Čaputová, ale když zjistil, že je to ona, kdo vede v průzkumech veřejného mínění, stáhl v její prospěch svoji kandidaturu. Rozdíl mezi nimi byl přitom jen osm procent.

Co to o něm vypovídá? Především to, že má politické, strategické myšlení. Že vnímal, že primárním cílem těchto voleb je, aby Slovensko mělo nadále slušného, demokratického, nezkorumpovaného, proevropského prezidenta/prezidentku. Že všichni, kdo to chtějí, musí podřídit svou taktiku tomuto cíli. Spojit se, soustředit se na to nejdůležitější, osobní ambice musí jít stranou. Od jeho kroku Čaputové stále skáčou preference, dnes je vnímána jako hlavní kandidátka liberálního tábora. Ten tábor není rozdroben. Působí čitelně, kdo se k němu hlásí, nemá problém s váháním mezi vícero podobnými tvářemi.

Jak to bylo s prezidentskou volbou u nás? Roztříštěnost, osobní ambice. Od počátku bylo jasné, že půjde o plebiscit pro a proti Miloši Zemanovi. Že výrazná část populace si ho už nepřeje. A zároveň že to nebude legrace, že půjde o střet s profesionálem politiky, který použije každou kartu. Čili že bude třeba postupovat také profesionálně, spojit síly.

A skutečnost? Politické strany kritizující Zemana daly od volby ruce pryč, žádná nepřišla se svým kandidátem ani nepracovala na podpoře kohokoliv. Co mají v popisu práce, když ne volbu prezidenta? Kandidáti se tedy objevovali, jak koho napadlo, kdo měl zrovna čas a komu končil někde úvazek. Pohnutky mnohdy osobní. Kde byla jaká synergie? Kroměřížská výzva se neukázala být efektivním nástrojem praktické politiky.

O stejného antizemanovského voliče se ucházeli tři kandidáti. V jednu chvíli bylo jasné, že největší šanci z nich má profesor Drahoš. Nebyl možná tím ideálním, ale dynamika průzkumů ho postavila do čela a s tím bylo třeba racionálně pracovat. Bylo logické, aby mu ostatní, kteří mířili na stejného voliče, vyjádřili podporu a kopali za něj. Protože Zeman byl tvrdou konkurencí. Místo toho kopali spíš do něj.

Ve chvíli, kdy už měl image sjednotitele protizemanovského tábora, se objevil nový kandidát, který usiloval o ty samé voliče. V prvním kole tak ubral Drahošovi statisíce hlasů, a ten tak šel do druhého kola oslaben, tedy nikoli jako jasný favorit. Pomohlo to Zemanovi. A dokonce ještě ve druhém kole, kdy favoritovi okamžitě vyjádřili podporu Michal Horáček a Marek Hilšer, se veřejně zdráhal, zda Drahoše podpoří. Takhle prohráli všichni.

Ledaže neodmítneme zlé jazyky, které tvrdí, že

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Názor

V tomto okamžiku nejčtenější