O miliardáři, který zastíní Slunce: spekulace, která by se mohla stát realitou
Neříkáme, že to tak bude. Říkáme, že to není úplně vyloučeno. Základní technická data v následujícím textu jsou správně, o politických a ekonomických souvislostech nechť každý přemýšlí podle svého.
Už od počátků kosmonautiky je známo, že je možné dosáhnout nevídaných účinků pomocí velkých tenkých zrcadlících fólií napnutých v kosmu. Mezi jejich možná využití patří jednak sluneční plachetnice (čili využití tlaku slunečního záření k pohonu), jednak reflektor – přesměrování části slunečního záření například pro osvětlení. Nabízí se ovšem i třetí, a tím je slunečník, tedy odstínění části slunečního záření.
Kdysi v sedmdesátých letech jsem si v tehdejším obchodě Sovětská kniha koupil brožurku autora Alexandra Lukjanova s názvem „Plenočnyje otražateli v kosmose“, tedy Fóliová zrcadla ve vesmíru, která mnohé z těchto možností popisovala a podporovala pomocí výpočtů a dobových technických náčrtků.
Něco z toho se dokonce dočkalo realizace nebo se k ní blíží. V devadesátých letech chtělo Rusko v rámci projektu „Znamja“ (Prapor) testovat sluneční plachetnici, ale po sérii technických nezdarů a výpadku financí projekt ukončilo. V roce 2014 japonská sonda Ikaros prvně využila sluneční plachtu ke skutečnému manévrování.
Je zde i výrazná česká stopa. V roce 1982 český student Tomáš