Před třiceti lety se v Praze začalo „šeptat nahlas“. Ecstasy of Saint Theresa vydali album, které propojilo Východ se Západem
Neznělo jako nic, co u nás do té doby vzniklo. Pražská kapela v čele s kytaristou Janem P. Muchowem na albu Susurrate experimentovala s možnostmi nahrávacího studia a jejich zkreslené kytary tu rezonují jako z jiného světa. Do Čech skupina přinesla závan Západu se žánrem nezávislého rocku jménem „shoegaze“ a nahrávka byla jejich jízdenkou do Velké Británie. Susurrate je jedna z nejvlivnějších a nejodvážnějších desek první poloviny devadesátých let, která ale nezanechala mnoho stop na internetu a téměř slehla se po ní zem.
„Já to neslyšel tolik let,“ rozzáří se ve svém vršovickém studiu Jan P. Muchow, když si pouštíme album Susurrate, které vydal s první sestavou Ecstasy of Saint Theresa před neuvěřitelnými třiceti lety. „Měli jsme potichu zpěv a všechny ostatní nástroje extrémně nahlas, na to lidi nebyli zvyklí,“ vybavuje si dnes jedenapadesátiletý Muchow a při komentovaném poslechu mě provádí deskou. Když popisuje jednotlivé skladby, vyzařuje něj nadšení, jako by znovu stál v zimě 1992 v nahrávacím studiu Státní opery ve Wilsonově ulici v Praze, bylo mu jedenadvacet let a aranže právě vymýšlel. Z každé věty je cítit, jak moc tohle období pro hudebníka – který se později proslavil jako skladatel filmové hudby – znamená.
Jeho vršovické studio je vyzdobené plakáty k filmům jako Jedna ruka netleská, Samotáři nebo Šeptej, na kterých Muchow spolupracoval s režisérem Davidem Ondříčkem. Poslední zmíněný zachycuje barvitou taneční scénu poloviny devadesátých let a život městské generace, k níž patřil i Muchow. Podílel se na soundtracku, ale ve snímku debutoval jako herec a rovnou v jedné z hlavních rolí. Jenom mimochodem, název první studiové desky Ecstasy of Saint Theresa – Susurrate – v angličtině znamená „šeptej“, ale jak potvrdil režisér, je to náhoda.
Na albu jsou velké dynamické skoky, chvíli akustická kytara a najednou ambientní pasáže, které se zničehonic utápí v „hlukovém bordelu“ dvou kytar. Nejpatrnější je to ve skladbě Absinth. Něžný zpěv a opakující se kytarové melodie se tu začnou rozkládat ve stále intenzivnějším kytarovém „vazbení“ a posluchač klesá do hlubin nevědomí. Po chvíli v sonickém limbu zazní smyčcové melodie a ozvou se tlumené bicí, které přicházejí jakoby ze strany za zrcadlem. Postupně se z náznaků utopených v hluku poskládá povědomá kytarová melodie se zpěvem, ale písnička najednou skončí – jako by piják nabýval vědomí a následoval tvrdý náraz na stěnu skutečnosti.
Muchow dál vypráví o tom, jak byl při natáčení
