Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Žádný problém není „moc malý“, říká šéfka Nevypusť duši. Sama zažila temná období

Marie Salomonová. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
Marie Salomonová. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Navenek byla mimořádně nadanou studentkou, uvnitř ji trápily temné myšlenky a deprese. I kvůli (nebo díky) vlastní zkušenosti se Marie Salomonová vzdala kariéry neurovědkyně a založila neziskovku Nevypusť duši. Šíří osvětu mezi dětmi, mladými lidmi i jejich rodiči. Nechce, aby další lidé s duševními problémy zažívali zlehčování svých problémů jako kdysi ona. V potemnělém rozhovoru o nárůstu depresivity, častějších pokusech o sebevraždu, o ignoranci a bagatelizaci duševních problémů a nedostupnosti péče však prosvítá naděje na změnu.

V rozhovoru se mimo jiné ptáme:

  • Kdy je smutek „normální“ smutek a kdy jde o klíčící patologii?
  • Jak si může mladý člověk pomoct sám, kdy mu není dobře?
  • Jak vypadá Krabička poslední záchrany pro duševní zdraví?
  • Proč je tak zoufalý nedostatek dětských psychiatrů? Co s tím?
  • Jak mají rodiče poznat, že se s jejich dětmi „něco děje“?
  • Skutečně vzrůstá počet depresí a sebevražd?
  • Za co (ne)může covid?

O čem bychom měli mluvit především, chceme-li mluvit o duševním zdraví dětí a mladých lidí?

Myslím, že bychom měli hlavně mluvit k těm starším. Mladí lidé totiž už často nemají problém o svém duševním zdraví mluvit, ale jejich okolí je kolikrát nebere vážně.

Potřebují slyšet, že je vnímáme. Že víme, že to je TÉMA. Bylo to téma i před covidem a před válkou, teď ale zesílilo. Pandemie odhalila dřívější a často neřešené problémy, mnohé z nich akcelerovala. Ale zároveň se během ní začalo o tomto tématu mluvit.

Takže mladí lidé by své problémy chtěli řešit, ale narážejí na nepochopení nebo odmítání?

Zejména na bagatelizaci typu: Vždyť ještě nemáš ani hypotéku/děti/rozvod za sebou, jaký ty můžeš mít problémy? Chodíš do školy, kterou platí stát. Nemáš nač si stěžovat.

Sexualita, hledání vlastní identity, klimatické změny. To jsou témata, ze kterých mají mladí lidé úzkosti, ale generace nad nimi je nepovažují za „až tak horké“.

Samozřejmě se bavíme o celé škále duševních problémů od nezvládnutého stresu, lehčích úzkostí po deprese a další už diagnostikovaná nebo diagnostikovatelná duševní onemocnění. Ale na všech úrovních narážejí na slova starších, že „oni taky museli leccos přežít“.

„Zvládli jsme to my, zvládnete to taky.“ Je fakt, že – pokud mluvím o své generaci čtyřicátníků a starších – za našeho dětství a dospívání se o duševních problémech skoro nemluvilo, což ale neznamená, že jsme je neměli. A naskakují mi tváře kamarádů, kteří sice přežili své dětství, ale tehdy započatá traumata řeší dodnes. Možná nám nebylo dopřáno být křehcí, ale mnozí se z toho dodnes léčí. Naštěstí kolem sebe vidím mnoho lidí mé a starší generace, kterým na tom záleží…

Jenže tahle bublina často praská ve chvíli, kdy se snažíme někomu konkrétnímu pomoct. Zejména v regionech. Ale ani v Praze nenacházíme ochotu ke spolupráci. „My přece řešíme větší problémy.“

S tím mám i osobní zkušenost. Když jsem se úplně poprvé svěřila školnímu psychologovi, že mám duševní problém, dozvěděla jsem se, že student, co tam byl přede mnou, měl daleko větší problém: zemřeli mu rodiče. Co já tam se svými bolístkami? Jenže já měla myšlenky velmi temný.

V minulém režimu bránily vyhledat pomoc asi objektivní obavy, psychiatrie byla zneužívaná k perzekuci nepohodlných lidí. I proto řada lidí prostě zatnula zuby a vydržela.

…že se druhý den nechci probudit

Ale říkat někomu, aby zatnul zuby dnes, nedává moc smysl…

Navíc ve společnosti, která žije, minimálně donedávna žila ve velkém blahobytu. Když chce někdo o svých potížích mluvit, řešit je, protože chce třeba dobře dělat svou práci, chce žít plnohodnotný život, proč by měl poslouchat, že má zatnout zuby? I z duševních problémů, které se mohou jevit jako banální, mohou vyrůst obří potíže a velké trápení, i sebevražedné myšlenky. Druhá nejčastější příčina invalidních důchodů jsou v ČR duševní onemocnění, velká část by k tomu vést nemusela, kdyby se podchytila včas.

Chronické duševní onemocnění se z padesáti procent poprvé projeví do čtrnácti let. Dalších dvacet pět procent do čtyřiadvaceti let. Kdyby se začala řešit dřív, část z těch onemocnění by nemusela být chronická nebo by byla lépe zvládnutá a zaléčená. Mnohem méně by to ovlivňovalo kariéru nebo vztahy.

Netajíte se tím, že od třinácti let máte psychické potíže. Ale naplno jste s tím začala něco dělat až v osmnácti, nejspíš i kvůli přístupu vašich rodičů. Nejde mi o hledání viníků, ale možná by na jejich zaváhání šlo ukázat, kde neudělat chybu…

O tom je těžké mluvit… Byl počátek milénia, informovanost byla pořád dost špatná, v češtině se na internetu nedalo nic pořádného dohledat. Mí rodiče

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Duševní zdraví

Rodina a vztahy

Rozhovory

Speciál N < 25

Zdravotnictví

Česko, Rodina, vztahy a zdraví

V tomto okamžiku nejčtenější