S určitým procentem učitelů ani tohle nehne, přiznává šéf expertů, kteří chystají obří změny na školách
Od roku 2024 by měly první základní školy učit podle nového rámcového vzdělávacího programu, který se má zaměřit na jednotlivého žáka a jeho kompetence, a nikoliv na memorování znalostí. Expertní panel ministerstva školství teď ladí hlavní směry obrovské revize, podle kterých by měl samotný program od letošního září vznikat. Šéf panelu Jan Jiterský popisuje v rozhovoru s Deníkem N, co je hlavním cílem změn, co bude obsahem výuky, jak bude vypadat hodnocení a jak moc se mohou předměty změnit.
Na co se v rozhovoru ptáme:
- Kdo rozhodne, které znalosti budou pro žáky klíčové, a které už ne?
- Musí učitelé vyučovat jinak?
- Jak se rozdělí děti na ty, které se budou učit jen jádrové učivo, a ty, které budou mít i rozvíjející?
Jedním z hlavních cílů revize je rozvoj klíčových kompetencí a čtenářské a pisatelské a matematické gramotnosti žáků. To je hodně široký pojem. Jak to mohou učitelé konkrétně vyučovat?
Program, který chystáme, by měl dávat učitelům jasné příklady, jak naplňovat konkrétní klíčové kompetence a gramotnosti. A to až do úrovně ukázkových úloh, učebních celků nebo ověřovacích úloh. To budou metodické návody, ale nebudou závazné – pokud má učitel vlastní zpracovaný postup, jak klíčové kompetence naplňovat, samozřejmě ho může využít.
Klíčové kompetence jsou souborem znalostí, dovedností ony znalosti používat a postojů a hodnot. Z toho pak vychází i ověření, zda konkrétní výuka tyto kompetence naplňuje. Učitel musí vidět, že žák má nejenom znalosti, ale že je dovede i smysluplně používat v praktických příkladech. Ani to samozřejmě nestačí. Klíčová kompetence se vytvoří v okamžiku, kdy žák ony dovednosti skutečně chce používat a dokáže k tomu zároveň zaujmout nějaký postoj.
To je ale pořád velmi abstraktní popis.
Mohu se například naučit všechny předpisy a dopravní značky, to jsou znalosti. Pak musím mít dovednost tyto znalosti používat. To znamená, že si sednu do auta či na kolo, dostanu se na křižovatku a ty znalosti, které jsem si ověřil třeba v testu na dopravní značky, použiju v praxi. A přidanou hodnotou, tím „postojem“, je to, že budu dopravní předpisy respektovat.
Na příkladu dopravních značek si to dovedu představit. Ty ovšem musíme umět opravdu všechny, pokud chceme řídit auto. Jak to bude fungovat na příkladu dějepisu, kde je obrovské množství dat a řadu z nich děti stále na mnohých školách memorují? Kdo rozhodne, které znalosti ještě dítě má mít, a jak dokáže, že s nimi umí pracovat?
Znalosti jsou prostředkem k naplnění daného cíle, kterým je například dovednost vyřešit nějaký problém. Dovedností může být diskuse nad válečným konfliktem na Ukrajině. Hledám v rámci předmětu paralely s něčím, co se odehrávalo v minulosti, a dávám to do souvislosti třeba s druhou světovou válkou, porovnávám konflikty a hledám řešení problematických situací.
Cílem není učivo, znalost, ta je jen prostředkem ke získání dovedností. V novém rámcovém vzdělávacím programu (RVP) bychom chtěli mít očekávané výstupy právě v podobě dovedností – žák něco vyhodnotí a porovná. V rámci celé školy by pak měly vznikat postoje a hodnoty, prostřednictvím kterých získané dovednosti žákům pomohou k zodpovědnému a bezpečnému životu.
Současné kurikulum je sice také vnímáno jako kompetenční, ale velmi často se stále nedaří odvrátit pozornost od těch znalostí. Ty jsou samozřejmě také důležité, protože pokud nebudu mít v daném oboru nějakou znalost, těžko si vytvořím dovednost. Potřebuji aparát, se kterým budu pracovat.
Kdo ale určí, které znalosti jsou nutné k získání dovedností?
To už si bude vybírat učitel nebo škola, která to bude mít definované ve svém školním vzdělávacím programu.
Učitelé a školy tedy budou mít ještě větší autonomii než nyní? Jak změní svou výuku učitel, který učí dvacet pět let dějepis chronologicky jako soubor dat a událostí, tedy čirých znalostí?
Neřekl bych, že
