Ženy a děti z Ukrajiny spí u brněnského nádraží na zemi. „Stany nemají sloužit k ubytování,“ hájí se město
Více než týden přežívají desítky romských matek s malými dětmi z Ukrajiny ve stanovém táboře u nádraží v Brně, který jim zřídilo město. O uprchlíky se starají dobrovolníci z iniciativy Grand, kteří jim nosí jídlo. Jednání s městem, jak to udělat, aby ženy a děti nemusely spát v blátě na zemi, stále pokračují.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Po zežloutlé, sluncem spálené trávě poskakuje holub. Nikdo si ho nevšímá, nikdo ho neodhání. V nouzovém uprchlickém táboře pro ukrajinské matky s dětmi u brněnského nádraží zůstalo v pátek dopoledne jen asi patnáct lidí, kteří posedávají na lavicích nebo ve stanech. Je tu klid.
Ještě ve středu tu přitom nebylo k hnutí, osmdesát žen a dětí se nevešlo ani do tří velkých vojenských stanů.
Navíc celé úterý odpoledne a noc na středu hodně pršelo, takže i ti, kdo si uhlídali místo uvnitř, museli spát na mokrých matracích nebo v kalužích. Palety, které přivezli dobrovolníci, aby si na ně lidé mohli natáhnout deky, nestačily pro všechny. Kdo si místo neuhlídal, měl smůlu.
Jako třeba Renata a jejích osm dětí. „Dopoledne jsem byla vyřizovat papíry na pracovním úřadě. Když jsem přišla, bylo naše místo ve stanu zabrané těmi, kdo přijeli přes den. Nemělo smysl se dohadovat. Srazili jsme si proto k sobě několik lavic, na zem dali kartony, z boku tašky, aby na nás tolik nestříkala voda, a s dětmi jsme spali takhle. Celou noc na nás pršelo,“ ukazuje drobná žena místo u plotu, kde nocovala se svými malými dětmi.
Říká, že čeká na to, až jí úřad práce vyplatí uprchlickou dávku, proto zůstává v Brně. Ale kdy a jestli vůbec peníze dostane, neví. Takže jí nezbývá než několik dní počkat v nouzovém táboře u nádraží na výsledek rozhodnutí úředníků.
Většina žen s dětmi odjela
U velké kovové brány, která je u vstupu do tábora, stojí třicetiletá Anita, matka šesti dětí, nejmladší holčičce je osm měsíců. Na sobě má šedomodrý semišový komplet, který vypadá jako pyžamo. Anita
