Deník N

Chci mít svobodu nakládat i s nebezpečnými věcmi. Právo převzít zodpovědnost

Deník N zajišťuje fotografie za podpory Megapixel.cz.

Polemika: O druhém únorovém víkendu postřelil pacient v pražské Vinohradské nemocnici legálně drženou zbraní dva jiné, přičemž jeden z nich zraněním později podlehl. O den dříve střílel – taktéž z legálně držené brokovnice – jiný muž před jednou pražskou restaurací a zranil tři okolojdoucí. Na druhou stranu v listopadu minulého roku žena zastavila v Ostravě násilníka terorizujícího v tramvaji dva cestující tím, že na něj vytáhla – opět legálně drženou – zbraň.

Debaty o tom, nakolik mají být mezi lidmi rozšířené zbraně, se vedou pravděpodobně od chvíle, kdy někoho napadlo jejich držení nějakým způsobem omezit. A u nás na intenzitě nabraly zejména poté, co se Evropská komise rozhodla zavést některá další restriktivní omezení. Zastánci držení zbraní argumentují tím, že člověk má mít možnost bránit se s použitím všech prostředků, hrozí-li jemu či někomu jinému nebezpečí. Odpůrci naopak poukazují na to, že zbraně představují vždy riziko, které není nutné podstupovat. Dali jsme prostor oběma názorům. První zde zastupuje Petr Koubský, druhý Jan Moláček v textu s titulkem Svět se nedělí na good guys a bad guys. Zbraň = možnost ji použít.

Když lidé tváří v tvář tragické události či zločinu reagují přehnaně, nepohoršuje mě to. Určitě jsem se sám takovým chováním nejednou provinil. Sociální média zesilují ozvěnu nad práh bolesti. Pak je těžké uvažovat rozumně. Je to pochopitelné.

Ale nesmí to trvat dlouho. Po bolestném zaúpění je nezbytné vzít rozum do hrsti a zvážit, co je přiměřená reakce a zda je zapotřebí vůbec nějaká.

Vražda střelnou zbraní (a pokus o vraždu další osoby), k níž došlo o víkendu v pražské nemocnici, je zlá věc. Reagovat na ni věcně je nejen obtížné; zdá se to být i jaksi nevhodné. Volat po opatřeních – jakýchkoli, hlavně ať to jsou opatření – vypadá bezmála jako morální povinnost.

Opatření, o nichž se mluví, jsou dvojího druhu: jednak důkladnější kontroly, co kdo kam nosí, jednak zpřísnění zákona o zbraních. A protože to první je špatně uskutečnitelné, o to populárnější bude to druhé.

Ke kontrolám jen pár slov. Kdo zná denní provoz jakékoli české nemocnice, ví, že se do ní dá snadno pronést protiletadlová střela Stinger, natožpak pistole. To není chyba, to je vlastnost! Představte si všechny vchody do areálu nemocnice, opatřené bezpečnostními rámy, osobní prohlídky pacientů, návštěvníků i zdravotnického personálu. Představte si příjezdy sanitek. Stejně riziková jsou nádraží, obchodní domy, kina, školy a tak dále. Zvažte sami, jak by se nám žilo.

A teď k hlavnímu tématu, tedy k přísnější regulaci zbraní. Ta se uskutečnit dá. A v situacích, jako je tato, se po ní bude vždy volat.

Nabývání, držení a nošení zbraně je u nás upraveno zákonem č. 119/2002 Sb. Přesně vymezuje, co musíte splnit, pokud chcete zbraní disponovat, co s ní pak smíte, nesmíte a musíte dělat, jaká ta zbraň smí být, jaké střelivo v ní smíte používat – a tak dále. Tahle pravidla jsou v každé zemi jiná. Český zákon je spíš liberální než restriktivní, není však pravda, že by byl nejvolnější v Evropě, jak se někdy říká; tento primát drží Rakousko a Švýcarsko. Liberální je hlavně v tom, že na zbrojní průkaz máte zákonný nárok, splníte-li všechny požadavky. Těch není málo.

Zkuste si pořídit zbrojní průkaz

Kdo chce mít zbraň, musí absolvovat teoretickou a praktickou zkoušku, musí být bezúhonný (o bezúhonnost přijdete většinou závažnějších trestných činů) a spolehlivý (což je hodně vágní vymezení, jímž aspoň teoreticky neprojde alkoholik či zjevný magor). A musíte mít papíry od doktora, potvrzující fyzické i duševní zdraví. A ty je potřeba obnovit každých deset let.

Vysvětluji to tak obšírně proto, že hodně lidí patrně věří, že tu máme zbrojní anarchii srovnatelnou

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Polemika

V tomto okamžiku nejčtenější