Nekonečnost své temnoty věnuji vám: Tisíc veršů a jeden zázrak ujgurské básnířky Nesrin
„Napsala jsem tisíc veršů / a čekala na jeden zázrak,“ stojí v dvojverší Abidä Abbasové Nesrin, jedné z nejznámějších mladých ujgurských básnířek dneška. Právě o ní (a její mimořádné a mnohými milované poezii) je čtvrtý díl reportážního seriálu Deníku N Za ujgurskou diasporou. Ale nejen o ní – protože Nesrin má to pochybné štěstí, že už roky žije mimo svoji rodnou zemi. Mimo místo, o němž netušíme, zda tam jsou největší žijící básníci stále ještě naživu.
ROZHODNUTÍ (duben 2020)
Ach hrome koluješ mi krví
Ach soumraky: vězni v mém hrdle
Ach slunce na mých kolobězích
Ach verše napsané i nenapsané
Existuje cesta která zahynula v shledání
a která zrodila odloučení
Tam – právě tam – dychtím po vymizení
Poezie: natáhneš k těm slovům ruku, ale ona je silnější, smýkne tebou a pozře všechny prsty, hltá je a ochutnává zároveň. A přitom ji nejde ukonejšit. Vzdoruje a křičí, chce tě celého: tvoje tělo, duši, mysl.
Jsou místa, která běžná lidská slova nepojmou; jsou zákoutí, kam dosáhne jen ona. Děsivá místa, kde panuje strach. Místa plná naděje, křehká jako jarní tráva. Místa, kde se každý krok rozléhá jako v zrcadlovém bludišti, z nějž není východiska.
Znáte to? Ty momenty, kdy se probudíte nad ránem a na okamžik saháte po známých věcech, protože všechno je tak cizí? Ty chvíle, kdy máte pocit, že nepatříte do světa?
Nejste v tom sami. Poezie od rozbřesku věků, jistě. Ale také Abidä Abbasová Nesrin, básnířka, za kterou básně chodí v prosíku. Ona je nehledá, jen jim dává průchod. Když se jí dotkne nedotknutelné, na pokraji běžných dní a sil, uprostřed záhybů duše. „Temnota připoutaná k nekonečným hlubinám,“ říká těm chvílím sama Abidä. Z těch nekonečných hlubin, strmých srázů a „krajních situací“ k ní šplhá inspirace.
A těžko hledat krajnější situaci, než když na okraji propasti stojí celý váš národ. Když básníci, které milujete, jsou zavíráni do koncentračních táborů; když jejich verše narážejí do stěn. Když
