Sto dní Putinovy války
Sto dní trvalo památné Napoleonovo císařství a jen o pár desítek hodin déle sovětsko-finská zimní válka. Válka na Ukrajině je přesáhne časově, stejně jako krutost a bezohlednost ruské armády překonala nejčernější představy. Těch sto dní zmaru ale kreslí i kontury toho, jak bude vypadat svět po válce. A snad i to, kdy ho uvidíme.
Abychom si snáze představili pozici Ukrajiny, zkusme si ji přiblížit na dvanácti největších městech, kdyby šlo o ta česká a moravská.
Brno, Plzeň, České Budějovice a Ústí nad Labem jsou ostřelované. Stovky mrtvých, Budějovice proměněné v pevnost, na dohled od Ústí nepřátelská armáda. Pětina území včetně Ostravy, Pardubic, Zlína a Havířova je okupovaná. Z Havířova fakticky nic nezbylo, jen desítky tisíc mrtvých a hromada sutin, nad níž zplihle visí vítězná ruská vlajka.
Jadernou elektrárnu kousek za Olomoucí ovládají nepřátelští vojáci z území, kde o radiaci a jejích rizicích v životě neslyšeli. V ulicích Prahy, Liberce a Hradce Králové zůstává část z jedné třetiny obyvatel země, tří a půl milionu lidí, která utekla z domovů.
Do toho poslanec z nedaleké země vysvětluje, že ta vaše není ve válce, jen její část (Milan Brázdil z hnutí ANO).
Jeho slova nevyvolala v Česku prakticky žádnou bouři, což o něčem svědčí: minimálně o zvyknutí si na to, jak blízko se odehrává jak velká válka – a jak malé viditelné dopady na životy obyvatel Česka to má.
Stodenní reflexi války na Ukrajině můžeme rozčlenit na tři oblasti: hlavní skutečnosti, které jsme se dozvěděli z jejího průběhu, co se dozvídáme průběžně a jaký je výhled vpřed. Tedy jak bude vypadat svět po válce – a kdy (snad) ten konec nastane.
Selhání ruského modelu a země, která překvapila všechny
Víme dobře, že ruský útok nedopadl tak, jak v Kremlu čekali. A že probíhá čtvrtý měsíc ruské „třídenní speciální operace“.
Pointa je v tomto případě ještě dál: ruský společenský model nejenže pozbyl atraktivity, ale i schopnosti znejišťovat Čechy, jestli přece jen není nějak relevantní. Objevil se starý známý Sovětský svaz, který posílá tanky na kohokoliv, kdo mu bude oponovat. Vladimir Putin celou dobu u moci sázel na image velmoci obnovující silnou armádu.
Jenže tahle hlavní výkladní skříň je rozbitá.
Výzkum společnosti Globsec to ukazuje v číslech: podíl Čechů, kteří chtějí být součástí Západu, stoupl ze 33 % před ruskou invazí na současných 56 %. Podíl těch, kteří chtějí zůstat „někde mezi“, klesl z 58 na 38 %. Mezi zeměmi střední a východní Evropy se v tomto Češi posunuli nejvíc. Spolu s Poláky také mají nejjasněji v tom, že Putin je ve válce jasným agresorem a Ukrajina je svobodná země.
Ukrajina byla před válkou (či přesněji před její eskalací ruskou invazí 24. února) přirovnávaná k Finsku v roce 1939: malé zemi, dříve součásti ruského impéria, ať už carské říše, nebo Sovětského svazu. Čelila ruskému vydírání a hrozbám, nepoddala se, stala se terčem útoku a rozhodla se bít.
Finové se proti Sovětskému svazu, tehdejšímu spojenci nacistického Německa, bili 105 dní. Nakonec přistoupili na podmínky příměří a ztrátu části cenného území, ale vybojovali si nezávislost.
Je zjevné, že Ukrajina vydrží bojovat déle a pro Rusko bolestivěji.
Rusko svou armádu zorganizovalo do taktických praporních uskupení, poměrně malých jednotek s velkým zastoupením různých typů silných zbraní, ale relativně malou pěchotní silou. Na ukrajinském bojišti a proti odhodlaně se bránícímu protivníkovi se to ukázalo jako průšvih.
Ruských chyb bylo výrazně víc – od podcenění protivníka i vlastní logistiky po kritické mezery v ruské armádě v podobě absence iniciativních a zkušených polních velitelů na nízkých stupních. Ukrajinská armáda, stavěná osm let podle západního vzoru, se osvědčuje mnohem lépe.
Zároveň se ukrajinská společnost nebývale sjednotila. Ukrajinci úspěšně přesvědčili obyvatele evropských zemí, že jim jsou velmi podobní. Že jsou jedněmi z nich, že mají své elity, vědce a kulturu.
A že žijí životy jako my, třeba i s prachobyčejnou starostí o domácí mazlíčky i uprostřed války. „Dnes bylo v Sumy, kde bydlí moje sestra, bombardování. Jsou
