Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Věřil v komunismus a neodradil ho ani stalinský kriminál. I Kafku chtěl smířit s marxismem

Seriál Česká inteligence 20. století: Nejvýrazněji se do dějin zapsal v období pražského jara 1968, jehož jednou z hlavních charismatických tváří se stal. Požíval tehdy úcty jako čerstvě zvolený předseda svazu spisovatelů, organizace s momentálně skvělou reputací, i jako člověk, který přežil stalinské kriminály a v šedesátých letech se dokázal stát jedním z hrstky českých intelektuálů, jimž se dostalo mezinárodní proslulosti. Škoda že kromě dvou publikovaných svazků pamětí nestihl literární teoretik, překladatel a diplomat Eduard Goldstücker (1913–2000) napsat nebo namluvit ještě díl třetí, v němž by bilancoval svůj poslední životní exil a hlavně myšlenkový oblouk, který opsal. Ani textů o něm z pera jiných zdaleka není tolik jako o A. J. Liehmovi, Milanu Kunderovi a dalších jemu podobných.

Kompletní audioverze článků jsou dostupné v rámci klubového předplatného společně s aplikací Deníku N, která umožňuje i offline poslech. Pokud ji ještě nemáte, nainstalujte si ji do svého mobilu.

Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné.

Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.

Když se po roce 1990, na stará kolena, vrátil do Prahy, zdálo se jisté, že se životem vyvinul v evropského intelektuála už bez dalších ideových přívlastků. Dalo se s ním otevřít skoro jakékoli historické či kulturní téma dvacátého století. Když mluvil, tak vždycky s rozmyslem a formulačně přesně. Ani při vzpomínání jenom nereprodukoval a neparafrázoval; téma ho zajímalo, pokud je mohl i pro sebe podat nově a originálně. Když mluvil, všechny ty četné podoby ubližování, jimiž s rodinou v dvacátém století prošel, byly najednou daleko. Zdálo se, že existuje jenom kultura. A v ní on.

Pocházel z oravského Podbielu; jeho židovští předkové žili na Slovensku už od 18. století a hodně pro něho znamenali, v memoárech se s nimi vyrovnal se zevrubnou důkladností. Narodil se právě včas, aby nastoupil do rozjíždějící se první československé republiky, která jemu osobně přinesla vzdělání a rodině zrovnoprávnění s ne-židy, jaké předtím v Uhrách zdaleka nebývalo; udrželo se však jen dvě desetiletí.

Židovská ani jiná zbožnost podle všeho nehrála v jeho dětství ani dospívání důležitou roli. Jeho povahový sklon stavět se na stranu slabších ho táhl k četbě komunistických novin a knih: nejdřív v Košicích, kde rodina žila od poloviny dvacátých let, a pak na studiích v Praze. Když matka tyto jeho sympatie viděla, snažila se ho údajně varovat. „Poukázala na mé židovství a na to, že tam, kde se dějí převratné události, nutno počítat s tím, že zúčastnění Židé bývají obětováni před všemi ostatními.“ Když se pokoušel její obavy rozptýlit, zaujala ho radou „lepší je, synku můj, dlouho se bát než najednou se leknout“.

Pokud se později bál, nebylo to

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Česká inteligence 20. století

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější