O vojně, která z chlapců dělala prostitutky
V souvislosti s krutostí, kterou ruští vojáci projevují během své invaze na Ukrajinu, se poslední dobou opět více začalo psát o poměrech v tamní armádě. Kořeny jejich brutality jsou shledávány i v tzv. „dědovščině“, systému šikany a ponižujících rituálů, při nichž důstojníci kopou mladé kadety s rozběhem do prsou, máčejí jim hlavy v záchodových mísách nebo si z jejich těl vytvářejí opičí dráhu. Ročně prý kvůli tomu „spáchají sebevraždu až tisíce branců“.
Hlavně pamětníci vědí, že podobný systém neoficiálně fungoval i v armádě ČSSR, především v období normalizace (i když jistá míra šikany je od armádního prostředí možná neoddělitelná). O tom, jak její účastníci vzpomínají na tehdejší základní vojenskou službu nebo jak ji líčily dobové filmy, přináší četná svědectví kniha Mezi pakárnou a službou vlasti: Základní vojenská služba (1968–2004) v aktérské reflexi.
Jejím editorem byl Jiří Hlaváček, který se vedle dějin vojenství zaměřuje na obory jako orální historie a historická antropologie, což jsou specializace i některých dalších přispěvatelů svazku, například Petra Wohlmutha.
Mazáci versus zobáci
Zmíněný systém šikany, jak kniha zevrubně vysvětluje, existoval i v dalších státech východního bloku – například v Polsku nesl název „fala“. Obecně její vyostřená forma souvisela s