Uvěznili mi otce, strýce, tchána. Třicet příbuzných zmizelo. U sebevětšího štěstí do vás řeže bolest
Jaqupovi zbyl po otci starý deník a tlustý sešit plný ručně přepsaných básní. Otcovy milované knihy jsou zakopané někde v poušti Gobi, otce spolkly čínské mříže. Žije ještě? Jaqup neví. Ale nechce se vzdát naděje – že otce najde a že stejně jako knihy v poušti přežije i celý jeho národ. Že Ujgurové nebudou za sto let pouhou vzpomínkou.
Když jsem plánovala reportážní cestu za istanbulskými Ujgury, byla jsem nervózní. Trápila mě jazyková bariéra: ujgursky neumím vůbec, čínština pokulhává, na angličtinu není spoleh. A z tlumočení jsem měla obavy, protože tlumočník je další bariéra mezi vámi a zpovídaným a já věděla, že rozhovory, které mě čekají, budou těžké a bolestné.
Bála jsem se zbytečně. Jalqun Jaqup Ulughjol mi tlumočil bravurně a navíc se mohl opřít o to, že většinu zpovídaných dobře znal; v Istanbulu žije už osm let, jako doktorand mezinárodních vztahů učí na Istanbulské univerzitě a v místní ujgurské diaspoře je jedním z nejčinorodějších mladých aktivistů. Kromě toho je to jeden z nejchytřejších a nejmilejších lidí, které jsem kdy poznala. Bohužel jeho příběh patří k těm nejdrtivějším.
Začněme zlehka: kde jste se narodil?
Narodil jsem se v roce 1993 v Qomulu (čínsky Cha-mi, pozn. red.) a jsem možná z poslední generace Ujgurů, která získala vzdělání v čisté ujgurštině.
Vyrostl jsem v centru města a chodil tam do ujgurské základní školy, ale tamní střední už znamenala nevyhnutelnou čínštinu, a otec mě do čínského systému poslat nechtěl. Místo toho mě zapsal na střední v nedalekém městečku, kde se ještě dalo studovat v ujgurštině.
Byla to dobrá škola a já dobrý student, ale po univerzitách už jsme se rozhlíželi v zahraničí. Jenže jsme neměli pas a získat ho u nás doma už tou dobou moc nešlo. Tak táta koupil pozemek v jižní Číně, u měst Chuej-čou asi dvě hodiny od Kantonu, a celá rodina jsme si tam převedli chu-kchou (systém registrace občanů ČLR, kde jsou povolení k pobytu a úřední výkony vázány ke konkrétnímu místu, pozn. red.).
Změnit chu-kchou není snadné ani ve vnitřní Číně. Jak těžké to bylo pro vás?
Velmi těžké. Hodně měst pozemky vůbec neprodávalo, a když už ano, nepřevedli vám chu-kchou. Ale Chuej-čou bylo malé rozvojové město a otec už v oblasti podnikal, takže se to nakonec podařilo.
O dva roky později, v květnu 2010, jsme celá rodina dostali pasy. Byl to můj poslední rok na střední; o prázdninách jsem se naučil základy angličtiny a v listopadu odjel za jazykem do Malajsie, kde mě vzali na studium ekonomie. Ale nechtěl jsem jen utrácet rodinné peníze, a když jsem zjistil, že Istanbulská univerzita nabízí plné stipendium, podal jsem přihlášku a v roce 2013 začal studovat tady.
Měl jste doma čínské kamarády?
Já moc ne, ale otec měl. Studoval v 80. letech v Pekingu a od 90. let podnikal v Kantonu a Šen-čenu, měli jsme rodinnou firmu s melouny – pěstovali jsme je, prodávali a rozváželi i za hranice, do Thajska, Malajsie, Hongkongu… Byla to známá značka, jedna z největších na trhu, zaměstnávali jsme tak 300 lidí.
Strýc se doma staral o výrobu a otec na jihu Číny o marketing, a za ty roky tam měl spoustu čínských přátel a obchodních partnerů. I v Hongkongu, běžně jezdil sem a tam přes hranice.
To dnes zní jako úplně jiný vesmír.
Stačilo několik let a všechno je jinak. Otce zadrželi v Kantonu, to byl rok 2018. A odvezli ho zpátky do Qomulu.
Jak jste se to dozvěděl?
Zničehonic mi
