Uvěznili mi otce, strýce, tchána. Třicet příbuzných zmizelo. U sebevětšího štěstí do vás řeže bolest
Jaqupovi zbyl po otci starý deník a tlustý sešit plný ručně přepsaných básní. Otcovy milované knihy jsou zakopané někde v poušti Gobi, otce spolkly čínské mříže. Žije ještě? Jaqup neví. Ale nechce se vzdát naděje – že otce najde a že stejně jako knihy v poušti přežije i celý jeho národ. Že Ujgurové nebudou za sto let pouhou vzpomínkou.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Když jsem plánovala reportážní cestu za istanbulskými Ujgury, byla jsem nervózní. Trápila mě jazyková bariéra: ujgursky neumím vůbec, čínština pokulhává, na angličtinu není spoleh. A z tlumočení jsem měla obavy, protože tlumočník je další bariéra mezi vámi a zpovídaným a já věděla, že rozhovory, které mě čekají, budou těžké a bolestné.
Bála jsem se zbytečně. Jalqun Jaqup Ulughjol mi tlumočil bravurně a navíc se mohl opřít o to, že většinu zpovídaných dobře znal; v Istanbulu žije už osm let, jako doktorand mezinárodních vztahů učí na Istanbulské univerzitě a v místní ujgurské diaspoře je jedním z nejčinorodějších mladých aktivistů. Kromě toho je to jeden z nejchytřejších a nejmilejších lidí, které jsem kdy poznala. Bohužel jeho příběh patří k těm nejdrtivějším.
Začněme zlehka: kde jste se narodil?
Narodil jsem se v roce 1993 v Qomulu (čínsky Cha-mi, pozn. red.) a jsem možná z poslední generace Ujgurů, která získala vzdělání v čisté ujgurštině.
Vyrostl jsem v centru města a chodil tam do ujgurské základní školy, ale tamní střední už znamenala nevyhnutelnou čínštinu, a otec mě do čínského systému poslat nechtěl. Místo toho mě zapsal na střední v nedalekém městečku, kde se ještě dalo studovat v ujgurštině.
Byla to dobrá škola a já dobrý student, ale po univerzitách už jsme se rozhlíželi v zahraničí. Jenže jsme neměli pas a získat ho u nás doma už tou dobou moc nešlo. Tak táta koupil pozemek v jižní Číně, u měst Chuej-čou asi dvě hodiny od Kantonu, a celá rodina jsme si tam převedli chu-kchou (systém registrace občanů ČLR, kde jsou povolení k pobytu a úřední výkony vázány ke konkrétnímu místu, pozn. red.).
Změnit chu-kchou není snadné ani ve vnitřní Číně. Jak těžké to bylo pro vás?
Velmi těžké. Hodně měst pozemky vůbec neprodávalo, a když už ano, nepřevedli vám chu-kchou. Ale Chuej-čou bylo malé rozvojové město a otec už v oblasti podnikal, takže se to nakonec podařilo.
O dva roky později, v květnu 2010, jsme celá rodina dostali pasy. Byl to můj poslední rok na střední; o prázdninách jsem se naučil základy angličtiny a v listopadu odjel za jazykem do Malajsie, kde mě vzali na studium ekonomie. Ale nechtěl jsem jen utrácet rodinné peníze, a když jsem zjistil, že Istanbulská univerzita nabízí plné stipendium, podal jsem přihlášku a v roce 2013 začal studovat tady.
Měl jste doma čínské kamarády?
Já moc ne, ale otec měl. Studoval v 80. letech v Pekingu a od 90. let podnikal v Kantonu a Šen-čenu, měli jsme rodinnou firmu s melouny – pěstovali jsme je, prodávali a rozváželi i za hranice, do Thajska, Malajsie, Hongkongu… Byla to známá značka, jedna z největších na trhu, zaměstnávali jsme tak 300 lidí.
Strýc se doma staral o výrobu a otec na jihu Číny o marketing, a za ty roky tam měl spoustu čínských přátel a obchodních partnerů. I v Hongkongu, běžně jezdil sem a tam přes hranice.
To dnes zní jako úplně jiný vesmír.
Stačilo několik let a všechno je jinak. Otce zadrželi v Kantonu, to byl rok 2018. A odvezli ho zpátky do Qomulu.
Jak jste se to dozvěděl?
Zničehonic mi
