Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Bez genderové demokracie není demokracie úplná, říká socioložka Bútorová

Byla jsem přesvědčena, že za pomoci sociologie lze řešit vážné společenské problémy a společnost humanizovat, říká Bútorová. Foto: Tomáš Benedikovič
Byla jsem přesvědčena, že za pomoci sociologie lze řešit vážné společenské problémy a společnost humanizovat, říká Bútorová. Foto: Tomáš Benedikovič

Zora Bútorová se již více než třicet let věnuje výzkumům veřejného mínění, genderové problematice a sociologickým aspektům stárnutí. V profilovém rozhovoru vzpomíná na své dětství a mládí, na lidi a události, které ji nejvíce formovaly. „Důstojný život, ve kterém člověk neztratí sám sebe, se dá prožít i v poměrech, které nejsou zcela svobodné. I když je to mnohem obtížnější,“ říká socioložka.

V rozhovoru se kromě jiného dozvíte:

  • Kdo měl na Zoru Bútorovou v mládi největší vliv?
  • Jaký zážitek z dospívání ji pomáhal uprostřed normalizace?
  • Proč bez genderové demokracie není demokracie úplná?
  • Které ženy na americké scéně ji v době, kdy její muž zastával pozici tamního slovenského velvyslance, intelektuálně inspirovaly a nadchly?
  • Jaké naivní představy měla po nástupu demokracie ona a její okolí ?

Přiznám se, že jsem se vícekrát zamýšlela nad tím, proč jste se pro studium sociologie rozhodla, přestože jste žila v komunistickém režimu. V duchu jsem se ptala, jestli se dá svobodně bádat v nesvobodě, kde je vše jasně určeno, sociální struktura i vztahy ve společnosti předem nalinkovány. Teprve později jsem si uvědomila, že jste maturovala na jaře roku 1967, a tedy o svém dalším studiu jste se rozhodovala v období rostoucích nadějí na obrození a demokratizaci společnosti.

Měla jsem štěstí, že jsem dospívala a maturovala v době, kdy se československá společnost otevírala. Ve vzduchu byla naděje, že se ji podaří liberalizovat na nějakou obdobu švédského modelu, kde se stát o lidi stará a zároveň jim dovoluje svobodně dýchat.

V té době vycházely zajímavé časopisy, překládalo se množství kvalitní odborné i beletristické literatury, dokonce i západní. Hodně jsme diskutovali, četli jsme Kulturní život (literární a kulturně-společenský časopis, který rozvíjel kritické myšlení a svobodnou debatu, pozn. red.). Sociologie, která byla v 50. letech považována za „buržoazní pavědu“, byla spolu s dalšími společenskými vědami rehabilitována a od roku 1964 se začala znovu vyučovat na Univerzitě Komenského. Já jsem sice původně chtěla studovat jazyky, ale nakonec jsem se rozhodla jinak. Byla jsem přesvědčena, že za pomoci sociologie lze řešit vážné společenské problémy a společnost humanizovat.

Na Katedru sociologie Univerzity Komenského jsem nastoupila v září 1967 a celý první ročník se nesl ve znamení celospolečenského uvolňování a naděje na politické a ekonomické reformy. Na univerzitě se diskutovalo, po lednu 1968 jsme chodili na mítinky, někteří učitelé s námi. Sociologie mě bavila. Všechno mi potvrzovalo správnost mého rozhodnutí.

V srpnu 1968 však přišel záludný a nečekaný úder – sovětská okupace. Návrat na univerzitu byl tristní. Pár mých spolužáků

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

Česko, Kontext N, Rodina, vztahy a zdraví

V tomto okamžiku nejčtenější