Top Gun a zajatci nostalgie
Nový film Top Gun potěší nostalgického diváka. Takových dnes může být většina, protože soudobá popkultura je nostalgií nasáklá. Vypovídá to o ní něco? Anebo o publiku?
Ten den se nostalgie připomínala z různých stran. Netflix mě lákal ke sledování nových dílů úspěšného seriálu Stranger Things, zábavného a místy i strhujícího kompilátu motivů a tvůrčích postupů filmu a literatury osmdesátých let (více o něm v textu zde). S pobaveným údivem jsem v britském tisku četl až uslzeně nadšené recenze na premiéru show připravené skupinou ABBA, mimo jiné ve spolupráci s firmou ILM tvůrce Hvězdných válek George Lucase. Živá kapela v ní doprovází digitální dvojníky členů slavného kvarteta (nemá se jim říkat hologramy, ale „abbatary“), kteří během představení předvedou největší hity skupiny ABBA. Sluší jim to prý jako zamlada, působí jako živí – jejich nemateriální povahu prozradí občas jen drobounký technický výpadek či nedokonalost. Dojde i na jímavé vyznání „zpěvaček“ v pauzách mezi písničkami.
Zkoušel jsem si to představit a myslel při tom na Miloše Zemana, předního českého fanouška této skupiny. Snad bude mít příležitost udělat si v londýnské aréně hezký večer, bez ironie. Jeho záliba v písničkách té kapely mi vždycky přišla polidšťující a snad i zajímavá, v něčem se vymykající prezidentovu veřejnému obrazu. Třeba by se mu taky srdce sevřelo dojetím, kdyby „abbatary“ ve finále rozbalily Winner Takes It All. „Pořád mě to bolí, ale je to už dávno.“ Dávno.
Kovbojský ideál
Kvečeru vyrážím na film Top Gun: Maverick. Největší kino. Největší plátno. Přispívám tím k největším tržbám za první víkend za hodně dlouhou dobu a osobnímu komerčnímu rekordu Toma Cruise. Jsou to dobře investované peníze. Koupil jsem za ně přesně to, co jsem koupit chtěl. Je nás takhle nadšených víc. Ostřílení a jindy přísní filmoví kritici na sociálních sítích přiznávají, že při projekci slzeli.
Já sice nebrečel, ale když se na plátně objevilo
