Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Přes naše uprchlíky je na nás naloženo strašné bolesti, říká herec Krejčík. Se Stropnickým ubytovali tucet Ukrajinců

"Řekl jsem: Pojďme dát náš domov Ukrajincům. A můj Matěj řekl hned: Jo!“ líčí herec Daniel Krejčík. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
„Řekl jsem: Pojďme dát náš domov Ukrajincům. A můj Matěj řekl hned: Jo!“ líčí herec Daniel Krejčík. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

„Myslím, že tolik lidí nebylo na našem zámku ani za Albrechta z Valdštejna,“ říká herec Daniel Krejčík. Na konci února spolu se svým partnerem, politikem a sociologem Matějem Stropnickým na svém zámku v Osečanech, který je v rekonstrukci a kde v tu chvíli neměli ani ledničku, ubytovali dvanáct ukrajinských uprchlíků. Během tří měsíců se na zámku narodilo i miminko. „Nevěděli jsme vůbec nic. Jen jsme horečně chtěli pomoct. Je to vyčerpávající, ale hezké. Jedeme dál,“ líčí.

Na co se v rozhovoru mimo jiné ptáme:

  • Jak je náročné ubytovat dvanáct uprchlíků.
  • Jaké chvíle byly nejemotivnější.
  • Jak majitelé zámku zvládají situaci finančně.
  • S jakými reakcemi Čechů se setkali.
  • Jaký měla situace vliv na jejich vztah.

Kolik teď s vámi na zámku v Osečanech žije lidí?

Nedávno se mě někdo na nějakým natáčení zeptal: „Furt máte doma ty Ukrajince?“ – „A kde by byli, prosim tě!“ odpověděl jsem. Zatím se většina z nich nemá kam vrátit. Je to dlouhý, ale nedá se nic dělat. V tuto chvíli je u nás deset lidí, původně jich bylo dvanáct.

V průběhu času se to mění, některé rodiny odjely, jiné přijely. Nejmladším obyvatelem bylo čerstvě narozené miminko, nejstarší je pětasedmdesátiletá paní. Náš zámek nebývale ožil. Až moc.

Rozdíly mezi rodinami, které k nám přicházejí, jsou velké. Některé – mluvím o rodinách, ale většinou jsou to ženy a děti – jsou ekonomicky zaopatřené. Staráme se o ně, nakupujeme jídlo, když nás o cokoliv požádají, snažíme se jim to sehnat nebo koupit, ale mají svůj backup, něco na účtech nebo někoho, kdo jim posílá aspoň trochu peněz.

Jiné rodiny nemají opravdu vůbec nic. Někdo měl čas a možnost se připravit a sbalit a odjet i vlastním autem z místa, kde zatím boje jen hrozily, jiní utekli před nálety s batohem a igelitkou.

Všichni jsme byli na začátku svědky i přímými účastníky manické nebo hezčími slovy heroické fáze pomáhání, kdy spousta lidí dělala opravdu maximum možného. Kdo jen trochu mohl, nabízel bydlení, daroval věci, posílali jsme peníze, chodili dobrovolničit. Bylo jasné, že tahle fáze po pár týdnech opadne. Pro někoho nastala fáze deziluze, pro jiné otupění. Jak jste to prožívali vy?

Do posledního bodu se i s Matějem identifikujeme s fázemi, jak je popisují psychologové. Inzerát jsme na web pověsili hned 25. února. Den poté co začala válka. A 27. února jsme tam měli první rodinu.

Nevěděli jsme vůbec nic. Nedovedli jsme si představit, jak to bude vypadat, ale chtěli jsme horečně pomoct. Přestavovali jsme si, že to bude pomoc na pár týdnů, možná dva měsíce. Dneska se o ní bavíme v horizontu let. A přijde nám to normální.

Cítíte se vyšťavení? Nenarazili jste s tím obdivuhodným spasitelstvím na hranu svých možností?

Chvílemi si tak připadám, ale zase se oklepu. Každopádně, kdybychom to dělali znovu – doufám, že už taková situace nenastane –, nevzali bychom tolik lidí najednou.

Jsou moc stateční a obdivuhodní, máme s nimi myslím hezký vztah, ale nevěděli jsme, co nás čeká, jak to bude vypadat, co všechno péče o uprchlíky znamená. A rovnou jsme to měli krát dvanáct.

Oba jsme zastavili všechno, co jsme dělali. Odehrál jsem vždycky jen večer představení, rušil jsem dabingy a odmítnul natáčení seriálu, byl jsem pořád na zámku. Sháněli jsme jim práci, vozili jsme děti do škol, k lékařům. Já do toho ještě párkrát jezdil vyučovat Ukrajince češtinu, Mates je vozil na úřady. Snažil jsem se tu pro ně být v každé situaci. Komplikovalo se to i tím, že tu byla paní v devátém měsíci těhotenství.

Sledovala jsem to na sítích, byl jste z toho možná víc nervózní než ona.

Byly to nervy. Ale dopadlo to všechno dobře a narodilo se nám na zámek miminko. Ale tou fází deziluze jsme si pak taky prošli, když opadl adrenalin.

Bylo na nás přes naše uprchlíky naloženo strašné bolesti. Hlavně na začátku to byla sinusoida emocí, ani jeden vrchol nebyl zdravý. Ode zdi ke zdi – od absolutní euforie z toho, že jsou se svými dětmi v bezpečí a že se o ně někdo stará, do těžké deprese, že jim bombardují příbuzné, rodiny, domy. Nikdy dřív jsem neviděl, jak vypadá panická ataka, až když přijeli.

To jste najednou svědkem nekontrolovatelného záchvatu pláče, ale nerozumíte tomu, co ta paní říká, vnímáte jen hrůzu a přepadá vás bezmoc. Taky se bojíte, aby si ten člověk třeba něco neudělal.

Představte si, že vám v obyváku sedí paní, která se před deseti minutami dozvěděla, že

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

Ruská válka na Ukrajině

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější