Jan Konvalinka: Hlavně to nezvorat. Ale snad nezůstanu jen u toho
„Mám samozřejmě rozklepaná kolena, abych to nezvoral,“ říká nastupující šéf Ústavu organické chemie a biochemie Jan Konvalinka, ale věří, že se mu povede i „něco navíc“. Bývalý prorektor Karlovy univerzity a profesor biochemie se od 1. června stává ředitelem jedné z nejúspěšnějších českých vědeckých institucí, kterou po celém světě proslavily „elegantní molekuly“ Antonína Holého. V rozhovoru se také ohlížíme za dvěma lety pandemie, jejíž výraznou tváří (a hlasem) se Konvalinka stal.
V rozhovoru se mimo jiné ptáme:
V čem se mýlil či přestřelil během dvou let s covidem?
Jakým výhrůžkám čelil jako „tvář“ covidu?
Kdy se psychicky téměř sesypal?
V čem je výhoda a nevýhoda vést nejbohatší ústav AV ČR?
Kam by měl ÚOCHB dojít pod jeho vedením?
Je možné vyléčit AIDS?
Jaká nás nejspíš čeká další epidemie?
Měl jste vůbec covid?
Měl, dvakrát. Na Vánoce 2020 a letos omikron.
Takže ani vás se virus nezalekl?
Syčák. Nemá žádnou úctu k šedinám ani k akademickým hodnostem.
Nevěřil jsem, že to bude celosvětový průšvih
Chtěla bych se s vámi mimo jiné ohlédnout za dvěma lety s pandemií, jejíž jednou z hlavních tváří jste se v Česku stal. Vaším prvním veřejně viditelným vstupem do debaty paradoxně byl facebookový status, jenž tlumil paniku z viru, který byl v té době „jen“ v Číně…
Hodně lidí mi to dodnes vyčítá. Když si ten status zpětně přečtu, není tam v kontextu chvíle, kdy byl v únoru 2020 psán, žádná věta špatně. Varuju před panikou a doporučuju lidem, aby si myli ruce a jedli ovoce a zeleninu.
V Česku tehdy nebyl ještě ani jeden případ a lidi vykupovali cukr a těstoviny, považoval jsem tedy za rozumné je uklidnit. Mělo to asi 35 tisíc sdílení.
Zpětně to vidíte jak?
Byla to pro mě lekce. Status se pak znovu šířil někdy o dva měsíce později za lockdownu, lidi pořád argumentovali Konvalinkou, že se nic neděje. Ale dělo. Zpětně vím, že jsem měl víc zdůraznit, že je možné, že se blíží něco zlého…
Ale připouštěl jste si to vůbec?
To je ono. Chci být poctivý, takže říkám: profesionálně jsem se spletl. Znal jsem historii SARS i MERS, předpokládal jsem, že se historie bude opakovat: velký problém v Asii, ojedinělé případy se dostanou do Londýna nebo do Toronta, ale nemocné se povede izolovat a skončí to. V tu chvíli jsem nevěřil, že by to mohl být celosvětový průšvih. Neměl jsem pravdu. Podcenil jsem to, jako ostatně skoro všichni…
Ale také jsme s mým přítelem a kolegou infektologem Láďou Machalou (před lety spolu napsali knihu Viry pro 21. století, pozn. red.) ve stejné době, na začátku února 2020, napsali článek o koronavirech do Reportéru, kde říkáme: „Nikdy jsme nebyli tak dobře vyzbrojeni v boji proti infekcím jako dnes a v minulosti lidstvo vždy epidemie a pandemie přežilo. Na druhou stranu to neznamená, že musí přežít všichni, autory těchto řádek nevyjímaje.“
Chtěl jsem věřit, že to bude lepší
Byl jste si víckrát vědom, že jste se mýlil, v něčem přestřelil, nevážil slova?
Mnohokrát. Jen těch 115 pořadů v rádiu. Šedesát hodin? Jasně že jsem se párkrát ukecl nebo jsem něco měl líp formulovat, dovysvětlit, dosadit kontext.
Jedna věc jsou fakta a data, druhá nějaký osobní náboj, s nímž člověk informace podává. Vy jste se, mám pocit, hodně snažil o optimismus, na rozdíl třeba od Jaroslava Flegra nebo Mariana Hajdúcha, jenže bohužel to někdy vycházelo spíš těm pesimistům. Projížděla jsem vaše vyjádření, nejsou kategorická, ale je tam tendence uklidňovat: „Mohu se mýlit, ale věřím, že další vlna už nepřijde.“ Jen o chvíli později Jaroslav Flegr ohlašoval na podzim desetitisíce mrtvých.
Máte pravdu, chtěl jsem věřit, že to bude lepší, a měl jsem pocit, že musím lidem dodávat optimismus. Jsem založením optimista, věřím, že nakonec všechno dobře dopadne.
Na druhou stranu u vakcín jsem byl spíš pesimista, nevěřil
