Deník N

Notes: Vše, co jste chtěli vědět o našem členství v NATO, a několik zajímavých zpráv navrch

Ilustrační foto: Petr Kučera
Ilustrační foto: Petr Kučera
Deník N zajišťuje fotografie za podpory Megapixel.cz.

Tak co tu dneska máme? Asi vás nepřekvapím konstatováním, že v den výročí našeho vstupu do Severoatlantické aliance jsme se především věnovali našemu vstupu do Severoatlantické aliance. Hodně nám s tím pomohli lidé, kteří u toho tehdy byli, například někdejší ambasador ve Washingtonu Michael Žantovský, vyjednavač a pozdější velvyslanec při NATO Karel Kovanda a především bývalá americká ministryně zahraničí Madeleine Albrightová. Každý nabídl trochu jiný úhel pohledu, další postřehy doplnili redaktoři Deníku N.  

Úterní události, analýzy a komentáře pro vás vybíral Libor Stejskal

Na naší cestě do NATO nestáli jako překážka jen Rusové, ale paradoxně též celá řada vlivných Američanů a Evropanů. Někdejší velvyslanec v USA Michael Žantovský vzpomíná, jak těžké bylo na druhé straně Atlantského oceánu prosadit myšlenku, že by se Češi, Poláci a Maďaři měli stát součástí západního obranného společenství.

Rodačka z Prahy, bývalá americká ministryně zahraničí Madeleine Albrightová, sehrála jednu z nejdůležitějších rolí při tom, když se rozhodovalo o našem vstupu do Severoatlantické aliance. „Kdybych měla dnes přizvat Čechy, Poláky a Maďary do NATO, byla bych velmi nervózní,“ svěřila se v rozhovoru pro Deník N. Pomiňme skutečnost, že člověk by též asi nebyl úplně klidný, kdyby v těchto dnech jeho země vstupovala do vojenské organizace, v níž má hlavní slovo velmoc vedená Donaldem Trumpem. Pro její povzdechnutí, že dnešní České republice nerozumí, má asi nemálo z nás pochopení.

Pro Václava Klause byl vstup do NATO druhořadou záležitostí, za nejdůležitější považoval naše členství v Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, klubu 36 nejrozvinutějších států světa s demokracií a tržní ekonomikou. Miloš Zeman zase Alianci nikdy neodpustil svůj souhlas s leteckým zásahem proti režimu Slobodana Miloševiče v Jugoslávii. Na postoje vrcholných českých politiků, kteří před dvaceti lety stáli u vyjednávání a podpisu našeho členství, zavzpomínal tehdejší vyjednavač vstupu a později velvyslanec při NATO Karel Kovanda.

„Ministr zahraničí Kavan se v době, kdy se rozhodovalo o našem souhlasu s klíčovou fází vojenské operace, schoval na ostrov Mauricius, kde nebyl telefonní signál. A místopředseda vlády Egon Lánský, který měl na starosti koordinaci, se zamkl v Praze na noc do koupelny a pustil vodu tak, aby žádný telefon neslyšel,“ popsal Deníku N koncepční přístup některých ministrů v době, kdy se rozhodovalo o úderech na Jugoslávii, tehdejší velvyslanec ve Washingtonu Alexandr Vondra.

Na svoji armádu pohlíží dodnes celá řada Čechů… no, řekněme skrz prsty. Sice už se o ní nehovoří jako o spolku novodobých Švejků, ale respekt si buduje jen pomalu a obtížně. Těch dvacet let v NATO je však na našich ozbrojených silách skutečně znát. Naši spojenci na ně pohlížejí jako na spolehlivé partnery, mají skvělé výsledky v zahraničních misích, jejich příslušníci školí vojenské profesionály po celém světě. Česká armáda má na co být hrdá, vyplývá z článku, který napsal kolega Jan Wirnitzer. Ještě kdyby na ní politici tak nešetřili.

Že je tu NATO kvůli tomu, aby chránilo Evropu a Severní Ameriku, je asi vcelku jasné. Neméně důležitý je však oceán mezi oběma kontinenty, o čemž my suchozemci asi moc nepřemýšlíme. Analytik Michael Romancov ve své analýze vysvětluje, proč je tento prostor strategicky tak významný pro naši bezpečnost.

A chvilka hrůzy na závěr

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Notes

V tomto okamžiku nejčtenější