Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Oběd vaří noční hlídka a stejnou rychlostí se putovalo i po Sibiři. Projeli jsme ždibec legionářské anabáze

Legiovlak. Čekání na lokomotivu na libereckém nádraží. Foto: Jan Wirnitzer, Deník N
Legiovlak. Čekání na lokomotivu na libereckém nádraží. Foto: Jan Wirnitzer, Deník N

Přibližně osm měsíců trvala nejistota, zda unikátní pojízdné muzeum anabáze československých vojáků Sibiří bude dál křižovat republiku, nebo skončí „ve vitríně“. Projekt s názvem Legiovlak nakonec přežil, zdá se, že ve zdraví. Jako by ale bitvy, jestli vlak pojede dál, nepatřily jen na Sibiř před sto lety, ale i do současnosti.

Kompletní audioverze článků jsou dostupné v rámci klubového předplatného společně s aplikací Deníku N, která umožňuje i offline poslech. Pokud ji ještě nemáte, nainstalujte si ji do svého mobilu.

Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné.

Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.

Čeká nás 38 kilometrů vlakem. Vyjet máme v deset dopoledne, v cíli nakonec budeme o víc než pět hodin později. Plánovat, kdy kam dorazíme, se na české železnici zdá být podobně nepředvídatelné jako v občanskou válkou rozvráceném Rusku před sto lety.

Což je příkré a přehnané až tak, že by se to vyjímalo na Twitteru. Ve skutečnosti je hezky, květnový den sibiřské parametry nemá, ba ani tady v Liberci, kde vlak stojí. Neválčíme. Nespěcháme.

Se sedmadvacetiletým velitelem vlakové směny Jiřím Veřmiřovským sedíme v salonním vozu, podobném tomu, jaký mívali v legionářských ešalonech na transsibiřské magistrále k dispozici vyšší důstojníci, případně plnil funkci reprezentačních prostor. Dnes v něm pojedeme my. A protože máme víc času, než jsme čekali, stáčím krátce řeč i na nedávné období sporů.

„Tehdy to vypadalo vážně,“ přehrává si rok staré vzpomínky z doby nejistoty muž v legionářské uniformě.

Je to jediná chvíle za celý přejezd, kdy z konverzace mizí stopy odlehčeného tónu. Legionáře loni rozzlobila snaha Vojenského historického ústavu získat vlak do svých sbírek. Ředitel ústavu Aleš Knížek vyrukoval s tvrzením o údajné dohodě, že vlak po domluvených šesti sezonách provozu skončí v jeho expozici v Lešanech. Legionáři odmítli, že by domluva existovala.

V té době byly karty rozdány takto: z objemu peněz, který byl stát ochoten na péči o historické tradice vydávat spolkům, pobíral šest

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Historie

Reportáž

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější