Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Citlivec, který miloval boření konvencí, šokoval svými úvahami o sexu a s demokracií se to podle něj má jako s nudismem

Enfant terrible – zlobivé dítě – je fenomén, který se v českém veřejném životě nevyskytuje v ryzí podobě moc často. Bohuslav Brouk (1912–1978) tímto typem vzdělance byl. Příteli jednou v dopise napsal: „Na diplomatičnost se vyseru.“ A skutečně potom psal skoro celý život tak, jako by ohledy na druhé měly být politováníhodným reliktem minulosti. Koho považoval za zastánce překonaných názorů, toho smetl z cesty nejkratším možným procesem. Celá jeho biografie by se dala vyprávět jenom jako sled neslýchaných výroků a groteskních epizod. Touto svou šťavnatou řečí si však Brouk vlastně škodil: mnozí vnímali jen ji a nedocházelo jim, že pod šokantními Broukovými výroky se snaží dýchat citlivec, který uvažuje o světě jako celku a jemuž na mnoha věcech záleží.

Kompletní audioverze článků jsou dostupné v rámci klubového předplatného společně s aplikací Deníku N, která umožňuje i offline poslech. Pokud ji ještě nemáte, nainstalujte si ji do svého mobilu.

Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné.

Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.

Svůj nástup do veřejného života neodkládal, nastoupil do něj v šestnácti letech. Mezi představiteli meziválečné avantgardy, kteří většinově tíhli k levici, se syn zakladatele sítě obchodních domů Brouk a Babka vyjímal na pohled nepatřičně. Bylo však zřejmé, že nejde o koketerii nudícího se bohatého synka. Brouk dával svůj nezájem o rodinné finance najevo až ostentativně a o čem naopak nebylo pochyb, byl jeho zájem o nonkonformitu nejenom v umění a literatuře, ale i v psychologii a dalších oborech.

Od roku 1930 publikoval v avantgardních časopisech, jeho zájem však byl širší, kontextový: snažil se pochopit dobu, hlavní hybné proudy v ní, a předpovědět tak společenské perspektivy, s jejichž zúženým, ideologickým výkladem, k němuž se uchylovali přátelé, dost často nesouhlasil. Boření konvencí ho bavilo. Do smrti ho nepřestalo těšit usvědčování lidí z neupřímnosti: často mají plno řečí, ale většina z nich se života spíše bojí. Místo aby ho žili a riskovali, spokojují se s nejrůznějšími náhražkami, jež před sebou tlačí jako takzvané smysluplné hodnoty.

Pokud něčím od začátku proslul, byla to jeho mimořádná výřečnost, s níž sděloval nejraději šokantní myšlenky. Bylo mu dvacet, když začal

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Česká inteligence 20. století

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější