Chapadla Číny sahají mnohem dál než ta ruská, varuje tibetský premiér. Společnosti myslící jen na svůj zisk se za Tibet bít nezačnou
Lozang Sanggjä je od roku 2011 vrchním představitelem tibetské exilové vlády. Zvolen byl poté, co se 14. dalajláma vzdal veškeré politické moci ve jménu dodržení zásad sekulárního a demokratického státu a právě jeho doporučil jako budoucího hlavního představitele světské moci Tibetu.
Sanggjä se narodil v Indii do skromného prostředí tibetské uprchlické komunity, vzdělání ale získal ve Spojených státech, kde vystudoval mezinárodní právo na Harvardu. Časem získal i americké občanství.
Jednu z největších výzev každé exilové vlády představuje udržení kontaktu se svými občany. Jak se to daří v případě Tibetu?
Tisíce rodin žijí rozdělené. Část Tibeťanů uprchla, nejčastěji do Indie, a část zůstala. A tito lidé spolu zůstávají v kontaktu. Samozřejmě jsou důsledně monitorováni, ale především prostřednictvím internetu si můžou přece jen nějaké informace vyměňovat. Tibetský lid tedy má představu o své situaci, o naší existenci a o naší práci.
Bohužel platí, že si obyvatel Číny nemůže svobodně vygooglit libovolné informace. Čínská Wikipedie podléhá důsledné kontrole, aby sdělovala jen státem schválené výklady. Jakékoliv médium publikující text ve prospěch Tibetu čeká přinejmenším několikadenní blokace. Přesto se nedaří náš lid držet zcela odstřižený od informací – a je zásadní, aby se jejich tok alespoň na nějaké rovině podařilo udržet.
To je zřejmě rozdíl třeba od Severní Koreje, kde vláda zbavila obyvatelstvo rozhledu a povědomí o situaci s mnohem větší úspěšností.
Čína by ráda podobně zastínila výhled svých občanů, jenže na tak velkém prostoru a při snaze tvářit se alespoň navenek „v pořádku“ jí ledasco proklouzne mezi prsty. Proto děti posílané na převýchovu nezapomínají, odkud pocházejí, a režimem vychovávaní mniši k vzteku politiků zachovávají loajalitu čtrnáctému dalajlámovi. Tibetská identita přes veškeré obtíže stále žije.
Jde o obdivuhodný výkon. Vydržet tak silný tlak.
Myslím, že už Mao Ce-tung podotýkal, že kde je útisk, musí být očekáván protest. Když nutíte lidem nějaký konkrétní narativ, nevyhnutelně se objeví někdo, kdo ho bude vyvracet. Proto se Čína a každá další totalitní země může snažit sebevíc, ale odpor vůči ní bude vždy existovat.
Čína si pořád zachovává těžkopádný orwellovský osten potlačování myšlenek v zárodku, zatímco Západ řeší spíš to, že kvůli nepřebernému množství protichůdných názorů se těžko buduje funkční opozice.
To je pravda. Na Západě se ukazuje, že svoboda slova a myšlení stabilitu systému neohrožují. V ideálních případech pak vede dokonce k řešení společenských problémů. Čína má ale strach z toho
