Deník N

Je to paradox, ale i my NATO potřebujeme hlavně kvůli oceánu. A obloze daleko od nás

Dvakrát v minulém století připluli přes Atlantik Američané, aby pomohli Evropě. Přes oceán proudily i dodávky všeho, bez čeho by evropská demokracie nepřežila. Foto: Robert W. Neeser, U.S. Navy Historical Cente
Dvakrát v minulém století připluli přes Atlantik Američané, aby pomohli Evropě. Přes oceán proudily i dodávky všeho, bez čeho by evropská demokracie nepřežila. Foto: Robert W. Neeser, U.S. Navy Historical Cente

Analýza Michaela Romancova: Obě světové války a později i válka studená ukázaly, jak zásadní pro schopnost čelit nejdříve německé a později sovětské hrozbě je udržení námořní a vzdušné nadvlády nad severním Atlantikem.

Jméno Eelco van Kleffens nejspíš většině nic neříká, ale tento nizozemský politik a diplomat byl první, kdo pro nově se rodící vojensko-politickou organizaci, jejíž obrysy Američané, Kanaďané a Evropané v letech 1948 a 1949 dojednávali, použil označení Severoatlantická aliance. Může se zdát, že na názvu není nic podstatného, že mnohem důležitější byly, jsou a budou kapacity, které organizace má k dispozici, či schopnost a ochota členských zemí plnit dohodnuté závazky, ale přesto i názvu stojí věnovat pozornost.

Proč? Protože už on sám srozumitelně a jednoznačně odkazuje k prostoru, který pro zajištění bezpečnosti a svobody států, jež se v Alianci sdružily, byl, je a bude rozhodující – k prostoru severního Atlantiku. Ze středoevropské perspektivy můžeme mít, a většina z nás asi i má pocit, že moře a oceány rozdělují, neboť nám není vlastní pohyb na moři. Pravý opak je ve skutečnosti pravdou, protože moře a oceány spojují vzdálené a rozptýlené státy či národy výrazně efektivněji než pevnina.

Prvním konfliktem v moderní době, kde se projevila výhoda námořních mocností, byla Krymská válka. Gigantické Rusko, země s největší armádou Evropy, jehož nesmírná teritoriální rozloha před čtyřiceti lety vstřebala mnohasettisícovou Napoleonovu „Grande Arméé“, a tím poskytlo podstatný příspěvek k jeho porážce, nevěřícně sledovalo, že tentokrát mnohem méně početní Britové a Francouzi, rozhodnutí nedopustit další ruskou expanzi na úkor Osmanů, do Ruska nepřišli ze západu, ale připluli od jihu. Neexistence moderních komunikací a obrovská teritoriální rozloha najednou nepůsobily ve prospěch Ruska, neboť protivník nestál o jeho dobytí a podmanění, ale přispěly k jeho porážce, neboť po celou dobu války, navzdory skutečnosti, že bojovalo „doma“, nedokázalo své síly efektivně soustředit a zásobit.

USA dvakrát dorazily na pomoc po vodě

První světová válka, kterou německý generální štáb naplánoval přesně jako podle „jízdního řádu“, ukázala, že nové zbraně nahrávají obráncům, a místo očekávaného vítězství do Vánoc se konflikt změnil v opotřebovávací zákopovou válku. Právě tak selhaly britské pokusy ovlivnit konflikt působením v okrajových evropských mořích, když tamní admiralita zjistila, že se Královské námořnictvo do Baltu či Černého moře vůbec nedostane…

Konflikt nakonec po vyčerpávajících bojích nebyl rozhodnut primárně na bojištích, ale spíše díky naprostému hospodářskému a v jeho důsledku i lidskému a morálnímu vyčerpání Německa a jeho spojenců, kteří ze svých omezených zdrojů nedokázali dále nést zdrcující tíhu války. Vítězství na východě, kde se na jaře 1918 pod německou kontrolou ocitly surovinové zdroje dnešní Ukrajiny, naštěstí přišlo příliš pozdě na to, aby bylo možné vykompenzovat podstatně větší zdroje Spojenců, navíc od roku 1917 posílených o přes Atlantik dorazivšími Američany.

Nové zbraňové systémy, které se ve válce objevily, zejména tanky, letadla a ponorky, jejichž efektivita se zvýšila díky pokrokům dosaženým na poli komunikace rádiem a radarům, o dvacet let později opanují bojiště II. světové války. Británie, na dlouhou dobu jediná mocnost vzdorující moci Německa a jeho spojenců, přičemž velmi podstatnou roli hrály mohutné surovinové dodávky ze SSSR, však dokázala odolat; s postupem času se karta začala obracet a Německo opět bylo poraženo.

Tentokrát ho však bylo třeba rozdrtit, což se ukázalo jako možné, vedle nezměrných obětí na lidských životech, jen díky schopnosti Spojenců koordinovat nejen vojenské kroky, ale také zabezpečit komunikace, po kterých do SSSR a Británie proudily z USA, Kanady a dalších zemí britského impéria, k nimž se postupně přidaly desítky zemí „spojených národů“, dodávky surovin, potravin, zbraní, munice a vojáků. Všechny tyto zkušenosti se pak hodily, když se v letech 1945 až 1948 stalo zřejmým, že poválečná spolupráce Spojenců nebude mít dlouhého trvání a nahradí ji konfrontace.

Když je kam ustupovat…

Výchozí pozice těch, kteří se v Alianci v dubnu 1949 spojí, rozhodně nebyla jednoduchá. Rudá armáda byla nejenom nejmohutnější vojenskou silou v Evropě, ale

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Analýza

V tomto okamžiku nejčtenější