Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Překážky na naší cestě do NATO: Američané, Evropané, Rusové

Ministři zahraničí USA Madeleine Albrightová a ČR Jan Kavan při slavnostním přijetí České republiky, Polska a Maďarska do NATO v americkém městě Independence. Foto: Michal Doležal, ČTK
Ministři zahraničí USA Madeleine Albrightová a ČR Jan Kavan při slavnostním přijetí České republiky, Polska a Maďarska do NATO v americkém městě Independence. Foto: Michal Doležal, ČTK

Komentář bývalého velvyslance v USA Michaela Žantovského: Rozšíření Severoatlantické aliance na východ mělo ve Spojených státech vlivné odpůrce včetně pozdější velvyslankyně v České republice Jenonne Walkerové. Vlažně se k němu zpočátku stavěl i tehdejší prezident Bill Clinton.

Konec studené války zastihl její vítěze nepřipravené, stejně jako její poražené. Čtyřicet let křehkého evropského míru, který v kritických okamžicích udržovala při životě jenom hrozba jaderné apokalypsy, provázela představa, dílem skutečná a dílem fiktivní, rovnováhy mezi oběma jadernými supervelmocemi, jejich spojenci a vazaly a jejich politickými a ideologickými systémy.

V druhé polovině roku 1989 se rovnováha mezi Východem a Západem navzdory všem předpokladům, akademickým analýzám a zprávám tajných služeb náhle zhroutila. Nebylo to tím, že by se konflikt náhle vyhrotil, ale naopak tím, že vyhasl. Nelze to vysvětlit, jak se někdy stává, pouze tím, že Sovětský svaz, hospodářsky decimovaný závody ve zbrojení, marnou vojenskou invazí do Afghánistánu a neefektivitou systému plánovaného hospodářství, náhle pochopil marnost dalšího boje.

Období perestrojky a glasnosti odhalilo propast ještě hlubší a nenapravitelnější – nebylo zač bojovat. Ideologie historického determinismu, proletářského internacionalismu a třídního boje zahynula na krvácení z ran, které jí v Budapešti 1956, v Praze 1968 a ve Varšavě 1981 zasadil totalitní systém samotný. Když se sen, či spíše noční můra komunistické budoucnosti rozplynula, zdálo se, že zbývá jen druhá budoucnost liberálně demokratické společnosti, která bude řešit svoje problémy diskusí ve společném „Evropském domě“. Tato představa nalezla své vyjádření v lákavé tezi o konci historie.

Tatáž představa na okamžik převládla i mezi mnohými z těch, kteří náhle a nečekaně uchopili do svých rukou otěže moci. Patřil mezi ně i Václav Havel, který ji vysvětlil v projevu k polskému Sejmu a Senátu 25. ledna 1990: „Chceme patřit do Evropy jako přátelského společenství nezávislých národů a demokratických států, do Evropy stabilizované, nerozdělené do bloků a paktů, do Evropy, která nepotřebuje ochranu velmocí, protože je schopna se ochránit sama, totiž vybudovat si svůj vlastní bezpečnostní systém… Pak by se mohly oba vojenské pakty rozpustit, a proces celoevropské integrace tím definitivně otevřít.“

Pod dojmem postupného odsunu sovětských vojsk z Československa a dalších zemí střední a východní Evropy a procesu dobrovolné sebelikvidace Varšavské smlouvy se skutečně mohlo zdát, že udržovat vojenskou alianci bez protivníka je tak trochu absurdní.

Idyla končí

Zhruba v té chvíli se však atmosféra začala měnit. Komunistický nebožtík sice nejevil žádné známky života, ale místo něj se v celé řadě postkomunistických zemí začaly projevovat nacionalistické a separatistické tendence, v jejichž čele nezřídka stanuli prominenti bývalého režimu, spatřující v nich nástroj k udržení a rozšíření moci. V Československu vedly k pokojnému rozdělení federace, v Sovětském svazu k emancipaci okupovaných baltských národů a posléze k rozpadu Svazu samotného a v bývalé Jugoslávii ke krvavé občanské válce, které padlo za oběť více než 200 000 životů.

Pokus pučistů o záchranu sovětského impéria a autoritativního režimu v srpnu 1991 pak ukázal, že historie nejen nekončí, ale může vzít i zpátečku. Po selhání snahy zastavit krveprolití v bývalé Jugoslávii výlučně evropskými prostředky se vzdálila také vize evropské bezpečnostní architektury. Nejpozději v té chvíli se zakotvení evropské, středoevropské a české bezpečnosti v Severoatlantické alianci jako politicko-vojenském spojenectví demokratických států severního Atlantiku začalo jevit jako jediná smysluplná cesta a životně důležitý zájem České republiky.

Jedna věc však byla si tento zájem uvědomovat, druhá uvést ho v život. V první řadě

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Názor

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější