Ukrajinští fašisti, ruští orkové… Dehumanizace nepřítele má vedlejší efekty, na něž bychom neměli zapomínat
Komentář Marka Vlhy: Čím jsme od průběhu událostí dál, tím je pro nás protivník či nepřítel imaginárnější a jeho „odlidštění“ snazší. Ve válečném zázemí, zvlášť tom masírovaném propagandou a dezinformacemi, se tomu propadá s překvapivou lehkostí.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Ještě i zhruba po deseti letech si vybavuji to šokující překvapení: Listuji v americkém archivu stránkami novin z druhé světové války a moje oči upoutá dopis jednoho z českoamerických krajanů, kteří válčili v Tichomoří. Píše v něm o tom, jak jeho spolubojovníci vymlacují padlým Japoncům zlaté zuby.
Tehdy jsem nevěděl, že v americko-japonském konfliktu to byla běžná praxe. Ani to, že občas o zlaté zuby přicházeli živí zajatci a že si někteří američtí vojáci dělali válečné trofeje z uťatých hlav, rukou a uší, případně lebek. Japonci – sami pachatelé jedněch z nejhorších válečných zločinů 20. století – této skutečnosti propagandisticky využívali.
Jak je vůbec možné, že se podobných činů dopouštěli příslušníci „té dobré strany“? Lidé, kteří v civilu „vždycky pozdravili na ulici“? Rekrutují se
