Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Když být hluchý a starý je výhoda. „Do sklepa stejně nedojdeme,“ říkají lidé, kteří ruský útok přežili v domově důchodců v Černihivě

Staří a nemohoucí lidé nedokázali před ruskými tanky ani utéct, ani se schovat před granáty do sklepa. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
Staří a nemohoucí lidé nedokázali před ruskými tanky ani utéct, ani se schovat před granáty do sklepa. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Řekli mu, že musí zemřelé zakopat na zahradě domova. Nechtěl. Naložil těla do auta a jel smutným pohledem uplácet pracovníky márnice. Když to udělal poprvé, bylo mu úzko. Podruhé potřetí už ne… Ředitel geriatrického centra v ukrajinském Černihivě nechtěl svým klientům působit větší trauma než ruští vojáci.

Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.

Třetí den poté, co ruská vojska překročila hranice Ukrajiny nedaleko severoukrajinského Černihiva a rychle dosáhla okrajů města, přestala fungovat elektřina. V únoru je tady šero po celý den. Ti, kteří špatně vidí, se smáli bystrozrakým. Šestaosmdesátiletý Albert svému spolubydlícímu, o dva roky mladšímu Nikolajovi, řekl: „Teď jsi na tom stejně jako já. Už si konečně nemůžeš furt číst a ignorovat mě. Tak si se mnou koukej povídat.“

Alespoň někdo měl z blížící se fronty nějaký užitek.

Jenže za další dva dny zmizel plyn a s ním i teplo. Vzápětí přestala téct voda. Několikapatrový dům plný lidí zůstal stejně ochromený jako jeho obyvatelé. Albert se přestal smát.

V téhle vpravdě socialistické budově hledali lidé klidné stáří. Teď spolu se zbytkem personálu, který neutekl, bojují o alespoň trochu důstojný konec. Což bylo bez elektřiny, vody a plynu dost těžké. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

„Evakuace?“ Ředitel černihivského domu pro přestárlé a invalidní občany Viktor Vladimirovič Kulaga se podívá na oprýskané balkony a muže o holi před nimi. Ta otázka mu nejspíš připadá nepatřičná. Stará se o stovky starých i hodně starých lidí. A o desítky mladších, kteří se nedokážou sami najíst, umýt, dojít si na záchod. Přes 400 klientů je na něm a jeho týmu zcela závislých. A 215 z nich neodkáže vůbec vstát z postele.

„Tak evakuace říkáte,“ mne si bradu.

Přebalování, utěšování, laskavé zacházení

Když 24. února vstoupila na Ukrajinu ruská vojska, ředitel Kulaga věděl, že lidé, které má na starosti, jsou první na ráně. K hranicím s Běloruskem, odkud jely ruské tanky, to je z Černihiva necelých 80 kilometrů a ústav stojí na jedné z příjezdových cest do města.

Na druhou stranu ho napadlo, že to, co je v době míru pro lidi staré, nemohoucí a s hendikepem nevýhodou, se teď může stát záchranou – nikdo je nechce, nikdo je nepotřebuje, nikdo o ně nestojí.

Ani ruští vojáci ne.

Jenže jeho předpoklad, že Rusové nebudou bezdůvodně střílet na civilní objekty, tím spíš na domovy důchodců, se nenaplnil. Tři dny po zahájení invaze byla ruská vojenská technika na zahradě domova. V okolním lesoparku, vzdáleném asi 200 metrů od budovy, se tvrdě bojovalo. A boje trvaly nejeden den.

„Hned začátkem března jsem prosil vedení města, aby něco podniklo. Měli jsme v pokojích šest stupňů Celsia. Naši lidé si už opravdu nezacvičí, aby se zahřáli. Navíc, jak jistě chápete, hygiena ležících je věc náročná. A najednou jsme neměli ani vodu, ani pleny, ani teplo… nic. Tak jsme se začali chovat opravdu jako za války.“

Válka pro klienty černihivského domu pro přestárlé a invalidní občany znamenala propad až na úplné dno lidské důstojnosti. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Myslím, že ředitel Kulaga je hrdý. Hrdý na to, že nepředstavitelně těžkou situaci zvládl. A teď už se směje, když jako správný odchovanec socialistického školství říká: „Nemohli jsme brát ohledy na normy, co se týče stravování ani lůžkovin…“

Jaké normy! Lidé leželi celé dny ve vlastních výkalech a plakali, křičeli, nadávali, ale protože Rusové ostřelovali bezprostřední okolí, nikdo se neodvážil zabývat se tak zbytnými činnostmi, jako je přebalování, utěšování, laskavé zacházení.

Výtahy za války nejezdí

Dům se stovkami nemohoucích fronta „olízla“. Cesta sem z města ale byla životu nebezpečná. Všechny přístupové silnice vedoucí k ulici Leonida Pašina, kde stojí „penzionát“, jak se tady domu pro přestárlé říká, byly pod palbou. A tak ředitel zůstal na péči o stovky důchodců a invalidů sám s nepočetným týmem nejvěrnějších a nejstatečnějších.

Zatímco pracovníci zoologických zahrad v Charkově i Kyjevě, trenéři delfínů z delfinárií v Oděse a Charkově i zaměstnanci dětských domovů byli ochotni nasadit své životy a starat se o své svěřence bez ohledu na riziko – a mnozí byli při výkonu své profese skutečně zasaženi ruským šrapnelem –, v případě starých lidí byla tato ochota menší. „Zůstalo mi jen dvacet procent personálu,“ říká Viktor Vladimirovič tiše, jako kdyby se styděl. „Ostatní utekli.“

V domově původně pracovalo 257 lidí. Střídali se ve třech směnách. Po první kanonádě skoro 200 zaměstnanců odmítlo do penzionátu docházet. Ředitel pochopil, že se musí na své pracoviště přestěhovat. Dojíždění i docházení byly krajně nebezpečné.

„Když nejvíc bombardovali a stříleli všude kolem, ti, co mi z týmu zůstali, spali taky tady. Někteří sem přivezli i své rodiny. Ubytovali jsme se všichni ve sklepích. Abychom byli spolu.“

Rusové z Černihiva odtáhli zpět na své pozice v Bělorusku. Ostřelování ztratilo na intenzitě. Klienti domova už mají zase elektřinu. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Zatímco lidé se zdravýma nohama běhali při každé explozi po schodech dolů, do podzemí, kde se těšili přinejmenším iluzi bezpečí, lidé ležící, chodící jen s velkými těžkostmi, ale i hluší, s myslí poznamenanou stářím, slepí nebo zmatení neběhali nikam. Zlobili se, že nejede výtah, křičeli, že si budou stěžovat, někteří se snažili zjistit pohledem z okna, co se to na ulici děje, protože zapomněli, že jim včera ošetřovatelka řekla, že je válka a k oknu se nikdo nesmí ani přiblížit.

Ležící pacienty nebylo možné dostat do sklepa v žádném případě. Bez výtahu, po schodech, za plné palby několikrát denně to by nezvládl ani kompletní personál. Sirény ohlašující nálet navíc fungovaly jen několik prvních dnů. Pak už nikdo nikoho na nic neupozorňoval. „Asi je taky rozstříleli,“ soudí ředitel.

Ruská okupace Černihiva

  • pod ruským útokem od začátku války 24. února
  • od 10. března kompletně obklíčeno
  • 5. dubna Rusové město opustili

Byť staří lidé jedí málo, chtějí jíst pravidelně. Kuchyně bez vody a plynu ale zkolabovala. Tři zbývající kuchařky si sice i ve značně kritické situaci nasadily na hlavu čepec požadovaný hygienickou kontrolou, ale tím veškeré dodržování předpisů skončilo. Ředitel s lékaři vybudovali polní kuchyni na dřevo – na zahradě, tak, aby byla před střepinami chráněná alespoň symbolicky.

Polní kuchyně s otevřeným ohněm, suchý záchod a prádelna pod širým nebem dokázaly udržet domov důchodců v chodu. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Ovšem to nejdůležitější, co bylo třeba vybudovat, byl záchod. Suchý, klasický, nezávislý na elektřině a vodovodním řadu. Pro personál i pro ty, kdo si na něj dokážou dojít. Ředitel nám ukazuje budku a dme se pýchou jako páv.

Když Viktor Vladimirovič slyšel, jak přilétají ruská letadla s bombami pod křídly, když mu svištění minometných střel zvedalo adrenalin, přemýšlel, zda je etické, aby sám utíkal do sklepa a zanechával v pokojích imobilní stovky klientů. Možná to je alibistická omluva, možná ale také výjimečný projev pragmatismu a schopnosti okamžitě se správně rozhodnout: Když ho zabijí, když zabijí třeba i polovinu klientů, kdo pak bude organizovat chod domova a pomůže těm, kdo nálet přežili? Že by zahynuli všichni chovanci ústavu, což se jeho řediteli v některých kritických chvílích zdálo vlastně jako nejhumánnější řešení, bylo nepravděpodobné.

A tak spolu s těmi, kteří dokázali sejít po schodech rychlostí, jež měla v době útoku smysl, běžel – to je asi silné slovo – tak tedy: scházel do sklepa a tam vysvětloval vyděšeným lidem, že „to nic, to přejde“. Složitější geopolitické přednášky mu připadaly zbytečné.

Ředitel domova Viktor Kulaga nejdřív postavil suchý záchod a pak polní kuchyni. Pořadí je prý správné. Teď už si pořídil generátory. Kdyby prý Rusové přišli znovu. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

„I za nejhorších bojů jsem dokázal dát lidem třikrát denně najíst. Víte, oni nechápou, že něco nejde. Když nedostanou, na co jsou zvyklí, pláčou a vyvádějí. Ráno dostali čaj, chleba a máslo, k obědu polévku i nějaké to hlavní jídlo, večer něco dietního. Štěstí je, že já jsem takový shánčlivý, víte. Kolegové se mi smáli. Dělám si zásoby. Ale ty brzy došly. Nejhorší bylo, že nešly lednice. A maso se nám zkazilo. I rybu jsme museli vyhodit. Zůstaly konzervy. Sláva Bohu… Všude kolem byly mosty vyhozené do povětří a nikdo se k nám nedostal. To nejhorší trvalo dva týdny. Pak mezi kulkami a šrapnely začali přijíždět dobrovolníci a přivezli třeba pár brambor. I to nás zachránilo.“

Tři kuchařky, které neutekly, pracovaly od šesti ráno do devíti večer. Z toho téměř ničeho, co měly k dispozici, nakrmily přes 400 lidí, z nichž někteří dovedou přijímat pouze tekutou stravu. Museli jim pomáhat lékaři. Prý se ale zmohli maximálně na škrabání brambor a mytí podlah.

Ledová voda je lepší než žádná voda

Jak bomby postupně dopadaly na okolní domky, jejich obyvatelé se začali stahovat do útočiště pro přestárlé. To střely zázrakem míjely. Ředitel je radostně vítal, ubytoval, kde se dalo, a zapojil do obsluhování nemohoucích. Nikdo neprotestoval.

„S Boží pomocí k nám nic nepřiletělo. Nejblíž to bylo tamhle,“ ukazuje na plot vzdálený asi 40 metrů od polní kuchyně.

Jídelna v budově už zase funguje, ale tu polní ředitel zlikvidovat nechce. Hranice s Běloruskem jsou příliš blízko. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Pak jednoho dne přivezli muži, které osud a ruská armáda svedli do domova důchodců, obrovský starý generátor. Jeho zvuk připomínal tank. Umístili ho do zahradního domku. Když ho pustili, Rusové na ně z nedalekých pozic začali pálit. Mysleli si, že domov se stal vojenským ležením. „No, jenže sem začali střílet i naši. Oni si taky mysleli, že sem Rusové přivezli nějakou techniku. To byla prekérní situace. Ale utekli jsme a přežili to,“ vzpomíná ředitel.

Oříškem byla prádelna. Při nedostatku plen bylo nutné oblečení a povlečení ležících prát několikrát denně. „Když už nám někdy dovezli vodu dobrovolníci, byly to tak dva kubíky na všechny a na všechno,“ krčí rameny Viktor Vladimirovič.

Prý se to skoro nedalo zvládnout. A tak i tady musely normy ustoupit válečné realitě. Vždy když střelba na chvíli ustala, ženy, které projevily dostatek ochoty a měly silné žaludky, svlékly ležící a odnesly prádlo do starých van na dvoře. Tam ho v ledové vodě máchaly tak dlouho, až jevilo známky čistoty. A i když nebylo zrovna voňavé, dalo se znovu použít. „Ty holky, co to dělaly, jsou válečné hrdinky,“ říká ředitel a myslí to vážně.

Vany, ve kterých se ručně pralo prádlo pro více než 200 ležících pacientů, také zůstávají na místě. Co kdyby zase vypnuli proud. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Zemře člověk a zůstane tělo

Staré rodiče si domů v těch dramatických chvílích chtěl vzít málokdo. Ředitel to chápe. Sofiiny volby je třeba činit s chladnou hlavou, myslí si. „Když máte dvě malé děti a ležící maminku a víte, že když neodjedete rychle pryč, asi umřete, co uděláte? A tak mi sem přijížděli i lidé se starými příbuznými a prosili mě, ať si je sem vezmu, že oni utíkají a do auta už se jim nevejdou. Ne, to není nelidské. Co měli dělat? Obětovat své děti? Tak jsem ty nebohé babky a dědy bral.“

Několik takových „nováčků“ mu zůstalo. „Vím, že pár aut Rusové za mostem rozstříleli a ti, co si sem odložili maminku, zahynuli. Tak už mi zůstane,“ konstatuje.

Nakrmil a napojil celý dům i s novými svěřenci, načež mu lékař téměř s výčitkou v hlase oznámil, že bohužel „zase někdo umřel“. Viktor Vladimirovič je na smrt zvyklý. Do domova nepřijíždějí lidé, kteří by před sebou měli dalekou budoucnost. Tentokrát to ale byla komplikace téměř nepřekonatelná. „Víte, oni ani neumírali nějak ve větším počtu. Dokonce si myslím, že ten adrenalin vyvolaný hřmotem explozí jim prodloužil životy. Někteří ale doteď nechápou, že je válka.“

„Běžně nám každý měsíc pár lidí odejde. Jenže co s těly za války? U hřbitova se bojovalo. Márnice přecpaná k prasknutí. My také máme takovou márničku, ale tam nebožtík vydrží den dva. Pak je odváží pohřební služba. No ale jaká teď pohřební služba? Nic nefungovalo. Zázrakem se mi povedlo spojit se s vedením města. Říkají: ‚Musíte je zakopat u vás ve dvoře.‘ Jenže ti staříci furt koukají z okna. Střelba nebo bombardování, oni často ani neslyší, což byla tedy dost velká výhoda, a koukají, co se na dvoře děje. Jinou zábavu nemají. A teď si představte, že tam já tam s doktorem budeme kopat hrob a zahrabávat jejich spolubydlící. Nedokázal jsem to.“

Viktor Vladimirovič má velké auto. Sklopil zadní sedačku, naložil nebožtíka, počkal, až palba trochu ustane, a vyrazil. V márnici byli naštvaní. „Nepřijímáme,“ vrtěli hlavami. Uprosil je vždycky. Žádného ze třiceti zesnulých, kteří mu zemřeli během okupace Černihiva, nemusel zakopat na zahradě.

Voda už teče. Je uklizeno a vypráno. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Ráno 2. dubna ředitele ve sklepě probudila minometná palba. Vzdalovala se, pak zase přibližovala a najednou byla daleko. Pak ticho. Rusové odcházeli. Dodnes si někteří klienti myslí, že to, co je po nocích budilo, byl ohňostroj. „Tak jsem je v tom nechal. Co jim budu vysvětlovat, že nás přepadli Rusové, když mnozí z nich Rusové jsou,“ říká ředitel.

Pak ale pustili elektřinu a lidé zase usedli k televizorům. „Tak válka?“ řekne jedna z klientek. „Narodila jsem se za války a umřu taky za války,“ konstatuje a dá si sušenku.

Panika nepropukla ani jednou. Pouze se pár klientů zlobilo, když nejezdil výtah. „Tak to nějak zařiďte,“ křičeli na ředitele. „Nejde proud,“ vysvětloval. „No a co?!“ zlobili se.

Domů už se nikdy nedostanou

Obyvatelé domu na kraji Černihiva se narodili ve státě, který už neexistuje. Sovětský svaz se rozpadl, ale budova, která viditelně nese stopy tehdejšího vkusu, tento geopolitický otřes a pro mnohé včetně ruského prezidenta Putina „největší tragédii 20. století“ přežila v relativně slušné kondici. Pro své svěřence je připomínkou doby, kdy všichni žili svorně v jednom státě. I ředitel studoval v Rusku.

Albert a Nikolaj, Ukrajinec a Rus. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

„Byly to rakety. Já to poznám,“ říká Nikolaj. Jeho přítel Albert, se kterým tráví čas před obědem na rozlehlé, poněkud ponuré chodbě v přízemí, kroutí hlavou a naznačuje mi, že to rakety nebyly.

Nikolaj se narodil v roce 1941. V březnu. Tři měsíce před tím, než Německo napadlo SSSR a začala Velká vlastenecká válka. V té má Nikolaj jasno. „Fašisti nás tehdy přepadli. Teď ale nevím, kdo po nás střílí. Jedni lžou, druzí taky, vůbec se v tom nevyznám. Tehdy bylo všechno jednoduché, teď nevím,“ přiznává.

Nikolaj se ocitl na Ukrajině. Jako miliony sovětských občanů šel tam, kam je poslala Komunistická strana – do ukrajinského kolchozu přijel v roce 1974 až z tichomořského Vladivostoku. Nikoho tehdy nezajímalo, že to má k rodině 9576 kilometrů a že na Ukrajině nikoho nezná, nikdy tady nebyl a být nechtěl. Teď tady nejspíš své dny dožije. A měl velké štěstí, že mu je nezkrátili krajané, kteří přijeli na tancích osmačtyřicet let po něm, mimochodem mnozí z jeho kraje, z Dálného východu. Ani ruce si nestačili podat.

Albert mlčí. Pak mi pošeptá: „Já špatně vidím, ale ještě mi to myslí. On tomu nerozumí. Je to Rus, nic nechápe. Ale jinak dobrej chlap.“

Nejvíc času tráví klienti domova na chodbách a zahradě, kde si povídají a vzpomínají. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Učitelka Marija Sergejevna

Jurijovi je jen 73 let. Patří mezi ty mladší obyvatele domova. Zamlada tancoval v armádním souboru písní a tanců. Má rád Hradec Králové. Prý tam byl. Dávno. Krásné město, libuje si: „Černihiv a Hradec jsou partnerská města.“

Bombardování slyšel dobře. Do sklepa ale dojít nikdy nestačil. Nohy mu už neslouží ani k tanci, ani k běhu po schodech. „Kdybych byl mladší, tak bych do sklepa seběhl. Ale tohle nemá cenu. Než tam dolezu, je po náletu.“

Jeho sousedka je o více než dvacet let starší. Jako by z oka vypadla hrdince románu Boženy Němcové. Jmenuje se Marija Sergejevna. Je jí 96 let. Bývalá učitelka je zcela samostatná, sama si uklízí, přemýšlí, čte a má ráda čokoládu. „Děkuji Bohu, že tu mohu být. Takové štěstí na konec života si ani nezasloužím,“ říká absolventka ukrajinské státní univerzity. „Povlečení mám svoje, nádobí svoje.“

Marija Sergejevna je vděčná za jakoukoliv návštěvu. Ráda si povídá, i o válce. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

O válce moc mluvit nechce. Ta předposlední ji zastihla ve věku necelých dvaceti let. Teď, čtyři roky před stovkou, přišla další. „Šla jsem si lehnout. Najednou rána. Postel poskočila. A slyším další výbuchy a střelbu. Za té války předtím (myslí druhou světovou válku, pozn. red.) to takhle strašné nebylo…“

„Nevím, co se to teď děje. Vždyť jsme s Rusy byli vždycky bratři a nechtěli jsme se s nimi hádat. Ale oni se na nás teď nějak zlobí. Nevím, co to blbnou. Ani na televizi se radši nedívám, abych z toho neměla špatné spaní. Ale vím, že hodně zemí se teď zlobí na ruského prezidenta Putina. Já se taky zlobím. Co se to teď s námi stalo? Vždyť tohle za té války nebylo… stříleli kaťuši, ale teď to bylo horší!“

Výtahy už fungují. Než by se ale všichni přemístili do sklepa, bylo by nejspíš po náletu. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Nejhorší pro paní učitelku bylo, že neměla vodu na úklid. Potrpí si na něj. „Na záchodě nebyla voda! Jak jsem mohla udržovat čistotu? Musela jsem dvě patra dolů a vystát frontu. Jenže neunesu víc než lahev vody. Jednomu chlapíkovi jsem zaplatila pár hřiven a on mi přinesl ještě dvě lahve. Většinu jsem ale hned spotřebovala na záchod. Nemůžu tady žít v zápachu. A pak mi nezbylo na pití.“

Albert. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Ředitel shání nové zaměstnance. Ohlásilo se mu i pár těch, kteří utekli před palbou. Ty už ale nechce. „Ty lidi, co opustili nemohoucí v nejtěžší chvíli, do práce zpátky nevezmu. Nikdy. Mám teď dost těch, kteří ve chvílích nejtěžších prali pokaděný prostěradla v ledový vodě a neutekli, když jim rakety létaly nad hlavou.“

  • Jak se domov pro přestárlé a invalidní Ukrajince ocitl na frontové linii.
  • Co se stane s ležícími, když neteče voda a nejede výtah.
  • Kam s nebožtíky, když jsou márnice plné.
  • Paní učitelka se na Rusy nezlobí, ale nerozumí jim.

Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište na editori@denikn.cz.

Reportáž

Ruská válka na Ukrajině

TOP

Ukrajina

Svět

V tomto okamžiku nejčtenější