Když být hluchý a starý je výhoda. „Do sklepa stejně nedojdeme,“ říkají lidé, kteří ruský útok přežili v domově důchodců v Černihivě
Řekli mu, že musí zemřelé zakopat na zahradě domova. Nechtěl. Naložil těla do auta a jel smutným pohledem uplácet pracovníky márnice. Když to udělal poprvé, bylo mu úzko. Podruhé potřetí už ne… Ředitel geriatrického centra v ukrajinském Černihivě nechtěl svým klientům působit větší trauma než ruští vojáci.
Kompletní audioverze článků jsou dostupné v rámci klubového předplatného společně s aplikací Deníku N, která umožňuje i offline poslech. Pokud ji ještě nemáte, nainstalujte si ji do svého mobilu.
Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné.
Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Třetí den poté, co ruská vojska překročila hranice Ukrajiny nedaleko severoukrajinského Černihiva a rychle dosáhla okrajů města, přestala fungovat elektřina. V únoru je tady šero po celý den. Ti, kteří špatně vidí, se smáli bystrozrakým. Šestaosmdesátiletý Albert svému spolubydlícímu, o dva roky mladšímu Nikolajovi, řekl: „Teď jsi na tom stejně jako já. Už si konečně nemůžeš furt číst a ignorovat mě. Tak si se mnou koukej povídat.“
Alespoň někdo měl z blížící se fronty nějaký užitek.
Jenže za další dva dny zmizel plyn a s ním i teplo. Vzápětí přestala téct voda. Několikapatrový dům plný lidí zůstal stejně ochromený jako jeho obyvatelé. Albert se přestal smát.
„Evakuace?“ Ředitel černihivského domu pro přestárlé a invalidní občany Viktor Vladimirovič Kulaga se podívá na oprýskané balkony a muže o holi před nimi. Ta otázka mu nejspíš připadá nepatřičná. Stará se o stovky starých i hodně starých lidí. A o desítky mladších, kteří se nedokážou sami najíst, umýt, dojít si na záchod. Přes 400 klientů je na něm a jeho týmu zcela závislých. A 215 z nich neodkáže vůbec vstát z postele.
„Tak evakuace říkáte,“ mne si bradu.
Přebalování, utěšování, laskavé zacházení
Když 24. února vstoupila na Ukrajinu ruská vojska, ředitel Kulaga věděl, že lidé, které má na starosti, jsou první na ráně. K hranicím s Běloruskem, odkud jely ruské tanky, to je z Černihiva necelých 80 kilometrů a ústav stojí na jedné z příjezdových cest do města.
Na druhou stranu ho napadlo, že to, co je v době míru pro lidi staré, nemohoucí a s hendikepem nevýhodou, se teď může stát záchranou –
