Podcenil žití v nesvobodě i své možnosti čelit jí. Kolísal mezi poezií a fraškou, pílí a leností, bohémou a kázní
Vzhledem k tomu, kolik knih už o něm bylo napsáno, je škoda, kolik toho o Janu Werichovi (1905–1980) pořád nevíme. Když vezmeme jen jeho život po roce 1945: Jak asi mohly vypadat jeho hovory s Voskovcem o tom, kdo tady zůstane a kdo půjde pryč, a co pro oba bude znamenat, když se dvojice rozpadne? Jak si asi, po všech varovných signálech z let 1945–1948, Werich svou budoucí uměleckou dráhu představoval? Jak mu bylo, když mu vycházeli ve všem vstříc a udělali z něho protežovaného režimního umělce, jímž se měla česká kultura chlubit ve světě? A pokud měl ze začátku iluze, jak z nich střízlivěl?
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
S Voskovcem se kdysi stali slavnými, protože začali dělat inteligentní humor. Do té doby, ať už při četbě Švejka, nebo v divadle Vlasty Buriana, byli Češi zvyklí smát se všichni najednou. V Osvobozeném divadle to bylo jinak: tu vybuchl ten, tady onen, každý podle své povahy. Pokud se nakonec i v tom smíchu shodli, nebyli už davem, ale rozvrstvenou občanskou společností, kde si byl každý vědom své, od jiných odlišné role i odpovědnosti.
Demokracie je dialog a v Osvobozeném se utvářela jako dialog přes divadelní rampu. Nehrálo se – jako v kamenných divadlech – před publikem, ale do něj a s ním. V+W byli první dva body pomyslného trojúhelníku, publikum tím třetím. Testovacím polygonem byla řeč. Zjišťovalo se, kolik je v ní života, zda se mluví řečí, která současnosti padne, nebo jestli se řeč za dobou opožďuje či ji jinak zrazuje.
Dohadování těch dvou, V+W, se
