Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Máme strašně rádi přírodu, ale jen vocaď pocaď, říká filmař divočiny Prokop Pithart

„Vystupte třeba o zastávku dřív, jděte jinudy než obvykle. Procházejte krajinou. Sedněte si, koukejte, nemluvte a čekejte. A zaposlouchejte se,“ doporučuje Prokop Pithart. Foto: archiv Prokopa Pitharta
„Vystupte třeba o zastávku dřív, jděte jinudy než obvykle. Procházejte krajinou. Sedněte si, koukejte, nemluvte a čekejte. A zaposlouchejte se,“ doporučuje Prokop Pithart. Foto: archiv Prokopa Pitharta

„Stromy jsou supr, ale ať rostou někde dál. Jiřičky jsou bezva, ale ať mi proboha nelepí bordel na barák, ať jdou na jinej. Žáby mají svoje rybníky, co mi mají co lézt do mého jezírka,“ popisuje vztah mnoha lidí k přírodě fotograf a filmař Prokop Pithart. V televizní sérii Do divočiny! i v našem rozhovoru nás provází spletitostí vztahů krajiny, rostlin a živočichů (včetně člověka). „Potápění s keporkaky byla nádhera, ale totéž prožívám, když pozoruju dudka.“

V rozhovoru se mimo jiné dozvíte:

  • Jak se z malebných rybníků staly továrny na kapry?
  • Proč není suchý les katastrofa, ale šance?
  • Jaký vztah má s dědou Petrem Pithartem?
  • Co způsobilo potápění s keporkaky?
  • A jak může přírodě pomoct každý z nás?

Po našem rozhovoru odjíždíte do Českého Švýcarska. Co budete točit?

Vyrážím s kolegou kameramanem Jirkou Petrem, který tam pro národní park dělá krátký film. Budeme dva dny točit skorce, hodně se těším. Skorec je skvělej pták. Skáče šipky do vody, běhá po dně a obrací zobákem kamínky. Loví chrostíky, mlátí s nimi o kameny, aby je vytáhnul z jejich schránky. Krásný zvíře. Těším se, že budu celý den sedět pod skálou a čekat na pěkný záběry.

Sedíte si pod tou skálou, kde proud řeky syčí, a čekáte na skorce. A jste za to placený, krása, ne?

No, tenhle film zrovna nemá kdovíjaký rozpočet, ale beru ho hlavně jako příležitost se něco naučit a ještě k tomu zažít dobrodružství v krásný přírodě. Měl jsem jet točit pro Českou televizi (pro iVysílání České televize natočil sérii Do divočiny!, pozn. red.) do Kamerunu gorily, už jsem měl sbalený batoh, ale přišla mi esemeska, že jsem covid pozitivní. Moc jsem se těšil, ale taky jsem kvůli tomu odříkával jinou práci a počítal jsem s honorářem. Jeli beze mě.

Ale teď zase nevím, kam dřív skočit. Na jaře se dějí nejzajímavější věci, valí se ze všech stran. A taky se za tři týdny žením, takže bych měl organizovat svatbu, jít s mojí holkou koupit oblek a prstýnky…

Vida, takže se i oženíte. A to vám prý maminka prorokovala, že si snad ani nenajdete holku.

Jó! Ale to mi bylo patnáct. Nakonec jsem se stal trošku sociálnějším tvorem, než jsem byl jako kluk. Byl jsem trochu divnej. Od školky jsem lehce autisticky pozoroval zvířata, tak jako autisti pozorují třeba vlaky. Seděl jsem a čekal, až nějaký zvíře přijde, a pak jsem dlouho vydržel na něj zírat. Nemám rád, když mě z toho někdo vytrhává: „Prokope, pojď už! Nečum furt na ty zvířata.“

Odmala mám radost, když zvíře poctí návštěvou naši zahradu, nebo ji dokonce využije jako svůj domov. Nebo když zvířata využijí něco, co vytvořím. Třeba budku. Nebo když udělám na potoce stěnu pro ledňáčky a oni v ní začnou hnízdit. Žijeme tu se zvířaty a ona tu žijí s námi.

Vypekli nás jeleni

Zajímaví lidé, kteří dělají zajímavé věci, jsou často v dětství podivíni – nebo se tak cítili –, někteří jimi zůstávají dál a je to fajn…

Asi jo. Ale cesta byla trnitá. Tak jako

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Příroda

Rozhovory

Česko, Kontext N, Věda

V tomto okamžiku nejčtenější